Kdo byl Josip Broz Tito, zakladatel Jugoslávie a politický génius

Jugoslávie byla velmi specifická země, nepatřila ani do socialistického ani do kapitalistického bloku zemí tehdejšího rozděleného světa. Byla na svou dobu poměrně vyspělá a udržovala si neutralitu. To všechno bylo dílem z velké části jednoho člověka jménem Josip Broz Tito.

Narodil se 7.května 1892 v chorvatském Kumrovci jako sedmé z patnácti dětí. Politicky angažovat se začal v 18 letech, kdy vstoupil do Sociálnědemokratické strany Chorvatska a Slavonie. O dva roky později jej osud zavál do bývalého Československa, kde pracoval pro tehdejší významné firmy ČKD a Škoda Plzeň, a také se naučil našemu jazyku. Možná i to byl důvod, proč naši zemi později podporoval.

Válečné úspěchy

Bitevní vřava vstoupila do Josipova života hned na začátku první světové války, kdy bojoval jako občan Rakousko-Uherska proti Srbsku a později na ruské frontě, kde byl zajat. Čas v zajetí využil ke studii ruského jazyka a také se na Sibiři poprvé oženil. V meziválečném období byl rebelem a podílel se na budování komunistického hnutí. Jakmile němečtí nacisté vpadli 6.dubna 1941 do Jugoslávie, vypadalo to, že s ní udělají krátký proces, protože tehdejší jugoslávský král Petr II. uprchl ze země a už 17. dubna bylo dohodnuto s Němci příměří. Odboj byl zpočátku velmi slabý a Jugoslávci včetně Tita spíše vyčkávali. Situace se ale změnila po německém napadení Sovětského svazu 22. června 1941. Jugoslávští komunisté využili situace a zahájili rozsáhlé akce proti Němcům, tedy mobilizaci, sabotáže a napadání německých posádek. Byli velmi úspěšní a povedlo se jim na několik měsíců osvobodit rozsáhlá území a vytvořit takzvanou Užickou republiku. Ta sice byla Němci dobyta v listopadu 1941, ale partyzánský odboj byl velmi silný po celou dobu války. V tuto dobu se už Tito stal hlavním hybatelem odporu a válečných akcí.

Vybudování SFR Jugoslávie

Titovy válečné úspěchy mu nakonec přinesly místo ministerského předsedy v poválečné Jugoslávii a jeho komunisté vyhráli také první volby v historii země, kde mohli volit všichni občané od 18 let věku, bez rozdílu pohlaví, rasy nebo víry. Získali přes 90 procent hlasů, lidé Tita v tu dobu měli opravdu rádi. To mu v podstatě už zůstalo po celý zbytek života. Jugoslávie se stala třetí zemí (po SSSR a Mongolsku), kde začala vládnout komunistická strana. Ovšem brzy došlo k rozkolu mezi Titem a Stalinem, a tak se Socialistická Federativní Republika Jugoslávie vydala vlastní cestou. Maršál Tito neuznával soupeření obou bloků, tedy Sovětského svazu a Spojených států, doplněných satelity obou supervelmocí, a spíše zastával názor, že všechny země světa by měly být neutrální a spolupracovat na základě bilaterálních vztahů. Uvědomoval si, že v rozdělené Evropě může být neutrální, musí však vládnout silné zemi a spolupracovat chytře s oběma bloky.

Hnutí nezúčastněných zemí

Nejenže se Titovi povedlo zachovat neutralitu Jugoslávie, ale dokonce založil takzvané Hnutí nezúčastněných zemí. Tedy jakýsi třetí blok, sdružující neutrální země, které se nechtěly stát satelitem ani Spojených států ani Sovětského svazu. V padesátých letech minulého století Tito šířil tehdejší jugoslávskou ideologii za hranice, pomáhal africkým zemím a navazoval kontakty. A tak v roce 1961 formálně vzniklo Hnutí nezúčastněných zemí na konferenci v Bělehradě. Hnutí se postupně rozrůstalo a existuje dodnes. Sdružuje 120 zemí OSN a šíří ideologii nevměšování se do vnitřních záležitostí, je proti kolonialismu, rasismu a apartheidu. Dva původní protivníci, USA a dnešní Rusko, v tomto hnutí pochopitelně nejsou dodnes.

Titoismus a Titův odkaz

Jugoslávský socialismus se lišil od těch, které byly běžné v sovětském bloku, tedy i našem Československu. Vedení socialistických společností v Jugoslávii bylo totiž poměrně nezávislé na straně a zisky firem byly rozdělovány přímo mezi své zaměstnance. Tím pádem byli tamější pracovníci motivovanější, nežli třeba u nás a existovala konkurence mezi podniky. Na Jugoslávii to bylo vidět, celkově si tam žili lidé o poznání lépe, než u nás, a to bylo Československou zřejmě nejbohatší zemí z východního bloku.

Tito byl jediným politikem, který varoval před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 a taky jej, když k němu došlo, ostře odsoudil. V té době mu však bylo už 76 let a jeho síly začaly slábnout.

Pak přišel květen 1980 a geniální politik a maršál Jugoslávie Josip Broz Tito zemřel. Jeho pohřeb byl snad největším, jaký se v historii konal. O tom, že si jej vážili světoví státníci bez rozdílu politického přesvědčení, není pochyb. Na jeho poslední cestu dorazili čtyři králové, šest princů, 31 prezidentů, 22 premiérů a 47 šéfů diplomacie z různých zemí. Mezi hosty byly největší a nejmocnější osoby té doby, například britská premiérka Margaret Thatcherová, sovětský vůdce Leonid Brežněv, indická premiérka Indira Gandhi, francouzský prezident Francois Mitterand, švédský král Karel Gustav IV, americký viceprezident Walter Mondale, ale i Muammar Kaddáfí, Saddám Hussein, Kim-Ir-Sen, nebo československý prezident Gustáv Husák a mnozí další

S jeho smrtí však začal postupný rozklad jeho největšího odkazu, sjednocené a mírumilovné Jugoslávie. Noví vůdci neměli přílišnou důvěru obyvatelstva a v jednotlivých republikách začali posilovat nacionalisté, mnohdy podporovaní zvenčí. A tak jím vybudovaný stát vydržel po jeho smrti jen do roku 1991, kdy vyhlásilo samostatnost Chorvatsko. Na území Jugoslávie se rozhořela občanská válka, do které se navíc vměšovaly Spojené státy a jejich blok NATO.

Tito je však stále oblíben v jednotlivých republikách a v roce 2003 s přehledem zvítězil v lidovém hlasování „Největší Chorvat“ a porazil dokonce Nikolu Teslu. Dodnes je po něm pojmenována řada ulic, náměstí a hor. Jeho Hnutí nezúčastněných zemí existuje dál. Výsledky Titovy práce byly skutečně mimořádné a těžko bychom hledali podobně úspěšného politika relativně malé země, navíc rozbité válkou a nacionalismem, který by dosáhl takových úspěchů. Jeho pohřeb byl toho důkazem.