Psychicky nemocným lidem pomůže spíše nazývání situace pravým jménem, než systémem vynucená korektnost

Dobrovolná nebo vynucená rezignace?

A nejen u veřejnosti. K jejímu emocemi nabitému projevu se vyjadřovali i odborníci. A světe div se, některé to dokonce stálo křeslo. Ke Gretinu případu sdělil mimo jiné předseda dětské sekce České psychiatrické společnosti Jana Evangelisty Purkyně Jaroslav Matýs zhruba tolik, že ji považuje za dítě bez sociální ohleduplnosti trpící poruchou autistického spektra. Vzápětí označil autismus za způsob, jak si vydobýt pro sebe či své dítě výhody a peníze, které normální děti nemají šanci získat. A přesně toto nakonec vedlo k jeho rezignaci. Do jaké míry byla vynucena ministrem zdravotnictví, ví jen on.

Proč máme takový strach pojmenovat pravý stav věcí?

Kam spěje společnost, která raději nepojmenovává psychické nemoci v obavě, aby náhodou duševně choré nepohoršila nebo neomezila jejich práva? V čem jim právě tato přehnaná korektnost pomůže? A jak poznamená zbytek společnosti? Ve snaze nikomu neublížit, se ženeme do absurdity protikladů, v nichž stojí na jedné straně psychicky nemocní lidé a ti, kteří se nebojí pojmenovat jejich nemoc a pomoci jim, a na straně druhé úzkoprsí korektoři placení z našich daní dohlížející na to, aby pravé pojmenování stavu věcí náhodou někoho nepohoršilo.

Výsměch svobodě vyjadřování

I v české kotlině existuje umělá snaha o odstranění stigmatizace a nálepkování psychicky nemocných lidí. Ta spočívá v tom, že si několik právě dostudovaných „odborníků“ z NÚDZ (Národní ústav duševního zdraví) usmyslelo vše vyřešit tím, že novinářům vysvětlí, jak používat označení nemocí a jedinců jimi trpících korektně. O efektivitě zmíněných aktivit se dá pouze spekulovat, nicméně jejich dopad na snížení procenta duševně nemocných ve společnosti lze považovat za nulový. Důležité však je, že zároveň s těmito aktivitami existují i snahy o vybudování systému, v rámci něhož by veřejnost zasílala korektorům upozornění na „vadné texty“, aby ti mohli následně chyby napravovat a novináře prozatím pouze „upozorňovat“. Co nás však čeká v dalším kole těchto aktivit? Přijde novinář, který používá dané výrazy „nekorektně“ o práci? Nebo bude nucen „dobrovolně“ rezignovat když bude chtít prezentovat vlastní názor? Kam dospěla před 30 lety tolik oslavovaná svoboda slova, kterou jsme nově nabyli po pádu totality? Tito polistopadoví aktivisté, kteří na vlastní kůži nezažili represe minulého režimu, nám ji rozhodně neochrání.