Jste zaměstnaní u nadnárodní korporace a nezažili jste v práci šikanu? Gratulujeme.

Pouhých 10 % lidí, kteří zažili v práci šikanu, navštívilo psychiatra

V zájmu prosperity svojí a své rodiny jsou schopni ti, kteří se dostanou na vedoucí pozice, zničit kohokoliv. „Urvi, co můžeš“ je heslo současného pracovního trhu, který se pomalu ale jistě stává novodobým bojištěm o přežití. A v tomto boji zajímá všechny to jediné. Peníze.

Většina lidí se o výplatu zajímá více, než o rodinné vztahy

Především ve světě nadnárodních korporací se v posledních letech rozmáhají praktiky, na které z minulých dob nejsme zvyklí. Šéfové, kteří si na pozice svých podřízených vybírají zásadně lidi méně schopné a s menšími ambicemi, než jsou oni sami, rozhodně nemají upřímný zájem o rozvoj svého oddělení. A proč by také měli. Každému jde jen o to zabezpečit sebe. „Moje firma to přece není“ zní z ředitelských kanceláří.

Boj o každý den přežití

Většina zaměstnanců na vedoucích i běžných pozicí funguje metodou „každý den dobrý“, což v případě šéfa znamená vidinu skvělého příjmu po co nejdelší dobu, v případě podřízeného alespoň jistotu práce. Co je dnes ale jisté? Tlak na výkon svých podřízených, kteří mají kompenzovat neschopnost některých šéfů, je bohužel stejný i na nižších hůře placených pozicích, na které si mnozí ještě zdravě smýšlející zaměstnanci ordinují jako lék na dlouhodobé ponižování a šikanu ze strany bývalého nadřízeného. Celá řada příruček, které se snaží pomoci lidem nalézt cestu z neutěšené situace v jejich práci radí v případě dlouhotrvající šikany utéct jinam. Ono ale není pořádně kam. Jinde se situace opakuje s podobným scénářem. A tak někteří neustále mění místa a jiní se drží hesla „hlavně nic neřešit“. Na pozicích ve vedení firem se roztahují neschopní zkorumpovaní psychopaté, kteří budou spolupracovat jen se svými stejně založenými „kamarády“ a podřízené, kteří by chtěli a nedej bože uměli firmě zajistit lepší budoucnost nebo jen nejsou schopni přihlížet bezbřehé korupci, nemilosrdně odpálí.

Tuto situaci vidí drtivá většina zaměstnanců, kteří ještě neztratili v honbě za penězi zdravý úsudek a především poctivost. Většina se o tom ale bojí mluvit, protože „ono to zase tak zlé není a hypotéka se z něčeho platit musí“.