Po Finsku se psím spřežením

Jednoho dne Horní kraj, ležící vysoko nad Kruhovým městem, byl prohlášen za bohatý. Psí spřežení roznášela tuto novinu k Slaným vodám; velké zlaté koráby vozily toto vnadidlo přes Tichý oceán; telegrafní dráty a podmořské kabely zvučely těmito zprávami; a svět poprvé slyšel o Klondiku a o yukonské zemi.
Jack London: „Syn vlkův“

Romantika v krystalické podobě
Lemmenjoki je největší (2855 km) a nejdivočejší finský národní park. Zároveň je to jedna z nejrozlehlejších divokých oblastí v celé Evropě, bez cest a lidského osídlení. Nachází se v severním Laponsku při norské hranici, jihozápadně od známého jezera Inari.

Kromě ochrany přírody, tvořené jehličnatými a subarktickými březovými lesy, holými kopci, řekami a močály, slouží k umožnění náročného mnohadenního trekování i zachování tradičního kočovného sobařství místních obyvatel, Sámů.

Divoký charakter parku potvrzuje stabilní populace medvědů, rosomáků a zlatých orlů.

Zlatá horečka
Podél řeky Lemmenjoki se nachází oblast, kde proběhla a v mírnější formě dosud probíhá regulérní zlatá horečka.

Touto oblastí prochází populární značená treková asi 60 km dlouhá trasa s tábořišti a otevřenými útulnami. Ostatně i v jiných částech Laponska se můžete na každém kroku setkat se stopami zlatokopecké činnosti. Rýžovací pánve, kožené váčky na zlato či šperky z pravých nuggetů patří k originálním suvenýrům Severu.

Najdeme zde sruby dávných i současných prospektorů, nefalšovanou zlatokopeckou hospodu v Ivalu i velice atraktivní muzeum zlata v Tankavaaře (www.kultamuseo.fi). V jižní části národního parku Lemmenjoki můžeme též najít hojně turisticky navštěvované shromaždiště sobů Salivaara.

Ovšem největší část parku, tj. až 90 % rozlohy tvoří tzv. divoká zóna, kterou nevedou vůbec žádné stezky, krom sobích, které se z ničeho nic objevují a zase mizí. Typická laponská domácí zvířata - sobi zde nerušeně polodivoce žijí v hojných počtech.

Za vidinou finského Eldoráda
Neskrývám obdiv k dobrodružným příběhům dalekého Severu a především k těm, které vzešly z pera nepřekonatelného romantika Jacka Londona. Výše zmiňovaný citát lze, při troše fantazie, vztáhnout i na zlatou horečku na území finského Laponska. Divoký kraj, třeskutá zima, zlatonosné řeky, psí spřežení, to vše jsou shodné atributy, které provázely vidinu rychlého zbohatnutí vysoko nad severním polárním kruhem.

Dnes se kraj, jež protíná řeka Lemmenjoki, už stává spíše cílem romantických dobrodruhů a trekařů milujících nedotčenou severskou přírodu i tajemnem zavánějící historii. Přesto vzpomínky na slavné prospektorské časy občas oživí nález amatérského zlatokopa,
o čemž svědčí zažloutlé novinové výstřižky připíchlé na stěnách srubů.

Logicky tedy došlo k tomu, že jsme si park Lemmenjoki zvolili jako jednu z důležitých zastávek při naší únorové cestě se psím spřežením na sever Laponska. Po pěti dnech strávených v bílých pustinách tundry, kdy jsme si splnili vytčený cíl, totiž vystoupit na nejvyšší horu Finska Halti, jsme už strádali totální absencí zeleně. Právě legendární kraj zlata a sobů nám měl nabídnout pravý opak.

Naši malou výpravu, skládající se z pěti tažných psů (malamutů a grónských psů), mne coby mushera a běžkaře Honzy, však čekala dlouhá cesta. Z městečka Kilpisjärvi, ležícího na finsko-švédsko-norském trojmezí je to do osady Njurgulahti téměř pět set kilometrů. Pravda, proti třem tisícům, co už máme z domova za sebou, je to vzdálenost zanedbatelná. Přesto nebylo radno brát tuto cestu na lehkou váhu.

Náš kurz se brzy odchýlil od hlavních tahů a úzká silnička vinoucí se temnými lesy byla velkou neznámou. Civilizaci jsme záhy nechali za zády a jen doufali, že na tenhle bohem zapomenutý kraj nezapomněli i cestáři.

Při letošní mírné zimě byla okolní sněhová záplava spolu s -18 stupni pod nulou vcelku přijatelná, ale v časech běžné zimy zde musí být cestování jedním velkým dobrodružstvím.

Už proto, že během více než tří set kilometrů jsme nepotkali jediné auto a jedinou známkou lidského života. Opuštěná silnice prakticky kopírovala jižní okraj parku a my tak měli první možnost nahlédnout do této divočiny.

Co nás ovšem silně vystrašilo, bylo množství sobích stop křižujících silnici. Brzy nám bylo navýsost jasné, že polodivoká sobí populace si zde volně migruje, bez ohledu na silniční dopravu.

Bezpečně zastavit na zledovatělé silnici auto s plně naloženým vlekem by při náhlém zjevení stádečka paroháčů určitě nebyla žádná sranda. A protože se ke všemu mezitím zešeřelo, posledních 200 kilometrů, než jsme dorazili do našeho cíle, jsme jeli hodně opatrně a s očima nalepenýma na předním skle.

Pak jsme konečně dorazili do pohádkového kraje Lemmenjoki...

Jak tam bylo, to se dozvíte v dalších dílech našeho putování. Další díl uveřejníme zítra.

Takové putování můžete zažít s CK RAJBAS