Velký návrat špionážních románů

A i když prognózy nebyly zrovna příznivé a mnozí skeptici předpovídali zánik této literatury, autoři si nakonec dovedli poradit.

Nový směr

Přestože první protagonista-špion se objevil již v roce 1821 v románu Vyzvědač (The Spy) Jamese Fenimora Coopera, nejznámější knižní tajní agenti se zrodili až po druhé světové válce. Až do konce devatenáctého století totiž romanopisci nenahlíželi na špiony jako na pouhé slídily, již pozorují a analyzují chování nepřátel, a tak tomu zůstalo až do dob prusko-francouzské války v 70. letech 19. století. Špionáž plná napětí a dobrodružství, jak ji známe dnes, pronikla do literatury až ve dvacátém století, zejména pak během studené války.

Právě v období mocenských sporů mezi východem a západem zaznamenáváme vrchol špionážní literatury. Avšak v devadesátých letech, po konci studené války, se čtenáři začali obávat o budoucnost tohoto populárního žánru. Nebylo totiž zcela jasné, jakým směrem se bude literatura závislá na geopolitické situaci vyvíjet; ti největší skeptici předvídali, že mnozí romanopisci – mezi nimi např. i John le Carré – odejdou do ústraní nebo změní žánr.

I přes nepříznivé prognózy se špionážní literatura dokázala přizpůsobit nové době. Vynalézaví autoři dnes přesouvají své příběhy z Berlína či Moskvy např. do Iráku a hlavním tématem již není mocenský boj, nýbrž terorismus nebo průmyslová špionáž. Mnohem častěji se protagonisty špionážních románů stávají také „amatéři“ bez zkušeností, populární jsou kupř. novináři.

Stejně tak se mnoho romanopisců zcela oprostilo od tradičních tvůrčích postupů, a tak špionážní román nemusí nutně být dílem realistickým; mnohé příběhy se odehrávají v ‚alternativní‘ současnosti – v níž se historie vyvíjela odlišně – či v nedaleké budoucnosti. Tato neotřelá podoba špionážní literatury přirozeně láká filmové i televizní producenty.

Špionáž s filozofickým podtextem

Populární je u řady autorů období druhé světové války. Americký spisovatel Joseph Kanon se ve svém díle Dobrý Němec (The Good German, 2001) navrací do poválečného Berlína, kde novinář Jake Geismar hledá svou německou přítelkyni. Tento román, vykreslující poválečnou německou metropoli jako místo plné bídy a utrpení, byl v roce 2006 zfilmován. Režie se ujal Steven Soderbergh a snímek byl v Česku uveden pod názvem Berlínské spiknutí.

Čtyřicátá léta zaujala i skotského autora Philipa Kerra, jehož román Dáma ze Záhřebu (The Lady from Zagreb, 2015) se odehrává v raných čtyřicátých letech. Postava soukromého detektiva Bernieho Gunthera zde hledá německou herečku Daliu Dresnerovou, oblíbenkyni Josepha Goebbelse. V tomto poutavě napsaném románu se tak důmyslně mísí prvky fikce a reality.

Zajímavě se jeví i špionážní romány Percyho Kempa, francouzsky píšícího britsko-libanonského autora. Příběh knihy Vysoká hra (Le Grand Jeu, 2016) se odehrává v alternativní přítomnosti, v době výbuchu největšího světového vulkánu v Yellowstonu; protagonistou je zde postava irského tajného agenta Harryho Boonea. Vysoká hra je ve Francii velmi ceněným dílem, jež je plné cynismu a humoru, ale i hlubokých filozofických úvah.

Špionáž však může být i zábavná, jak dokázal nejen Frédéric Dard ve své komické sérii San-Antonio, nýbrž i turecký spisovatel Alper Canigüz. Hrdinou jeho románu Tajná služba (Gizliajans) je nezaměstnaný Musa, kterého rekrutuje záhadná agentura vedená démonickou kočkou. Přestože v knize nenajdeme ani odstavec vážného textu, výskyt zvědů, tajných jednotek a femme fatale řadí toto dílo ke špionážní literatuře. Je tedy zřejmé, že špionážní romány – s nejrůznějšími zápletkami – z pultů knihkupectví jen tak nezmizí.