MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Když v roce 1996 konečně s velkou pompou skončila série, DragonBall, mnozí si jistě kladli otázku: Co bude dál? Najde se někdo, kdo by se odvážil zvednout hozenou rukavici a opuštěný štafetový kolík? Někdo, kdo by měl odvahu vstoupit do stínu mistra a zabavit nás dalšími příběhy ve stylu „já budu nejsilnější na světě“? Odpověď na sebe nechala čekat několik let a tím odvážným mangakou se stal Masashi Kishimoto se sérií Naruto.

Chudák kluk

Všechno to začíná v tiché ninjovské vesnici, kde pozorujeme osudy malého chlapce, kterého se všichni straní a šikanují ho. Podobně jako Son Goku z Dragon Balla – a připravte se na to, že budu tyto dvě série neustále srovnávat – i Naruto má touhu stát se silným, utkat se v bojích s dobrými protivníky a nakonec se stát vůdcem celého ninjovského klanu.

Důvod, proč se ho všichni straní, je ten, že se v jeho těle ukrývá démon s devíti ocasy, který kdysi málem zničil celou vesnici a kterého ani nejmocnější mistři nedokázali porazit, a tak jej magickými pečetěmi uvěznili v těle nevinného batolete.

Naruto je tudíž nešťastnou obětí řízení osudy, ale když člověk vidí, jak drzý, neomalený a – nebojím se říct – lehce nahlouplý mládenec z něj kvůli tomu roste, jistě byste si našli dost důvodů, proč jej nesnášet i bez démona.

Bobříka by nedostal    
Tím se dostáváme k prvnímu zásadnímu rozdílu oproti sérii DragonBall. Zatímco Son Goku je neposkvrněným ideálem všech válečnických a „skautských“ ctností, jehož nemůžete než bezmezně obdivovat, najít zalíbení v Narutovi dá docela dost práce.

Věčně haštěřivý a nabubřelý outsider, který beznadějně propadá skoro ze všech předmětů na ninjovské akademii, opravdu nebudí důvěru ani jako neohrožený válečník, ani jako mládežnický ideál. Pokud však dáváte přednost postavám s běžnými lidskými slabostmi a nedostatky, možná vám bude naopak právě proto sympatický.

Chodí po vodě

Zatímco DragonBall sázel spíš na volný styl boje ne nepodobný čínskému kung-fu (doplněný samozřejmě o nějaké ty v realitě nemožné frajeřinky), Naruto těží z mnohasetleté tradice klasického japonského budó, konkrétně ninjutsu.

Ačkoliv i zde uvidíte hodně kontaktních střetů holých pěstí, mnohem větší důraz je položen na propracovaných speciálních technikách využívajících umění klamu, matení nepřítele, používání takzvané čakry (koncentrované vnitřní energie) a celé plejády nejrůznějších zbraní, s oblíbenými a všudypřítomnými shurikeny v čele.

Potkáte zde například válečníky, kteří dokáží vytvářet kopie sebe samých, uvěznit soupeře vlastním stínem, využívat k boji pohyblivý písek, povolávat bytosti z jiných sfér, chodit po vodě a hladkých stěnách či využívat speciální oko, které předem vidí každý váš pohyb.

Nejdřív škola, potom práce     

Co mají ale obě série společné je ona cesta mladého adepta bojových umění za sebezdokonalením. V Narutově případě je tato cesta polopatisticky rámovaná jeho studiem v ninjovské škole a tím, jak postupně prochází těžšími a těžšími školními zkouškami, aby se nakonec propracoval i k skutečným úkolům, které ninjové dostávají od svých zaměstnavatelů.

Dalším společným rysem obou sérií, který vlastně definuje tento subžánr, jsou nekonečné souboje a vzájemné měření sil, které se dokáže protáhnout na mnoho kapitol a například v případě Narutových závěrečných školních zkoušek dokonce až na několik knih!

Pokud nemáte nervy na to, abyste se dívali, jak se postavy dvě-tři stránky závratně rychle míhají, a pak si celou další kapitolu vyprávějí o tom, kdo jakou techniku použil, předem vám radím, abyste se této sérii vyhnuli.