MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Její budoucnost chtěla zjistit její matka Louise-Madeleine de La Mott. Jaké bylo její překvapení, když osud Jeanne-Antoinetty věštkyně spojila se samotným králem Francie. A to malá holčička ještě ani netušila, že se jednou stane jednou z nejpůvabnějších královských milenek, které budou říkat madame de Pompadour.

Než se dostaneme k samotnému životu slavné madame de Pompadour, zmiňme se v krátkosti o její matce. Louise-Madeleine de La Mott byla dcerou Jeana de La Mott, který se živil dodáváním pšenice pro Invalidovnu. Madeleine byla velmi krásná, měla tmavé oči a vlasy. V té době měla dvě možnosti, kam mohla směřovat její budoucnost. Mohla samozřejmě získat vzdělání a následně pracovat jako dobře placená společnice u nějaké bohaté rodiny. Pak se nabízela druhá možnost, a to být une femme galante. O co se jedná? Tento francouzský pojem se používá pro ženy, které k výdělku využívaly své tělesné přitažlivosti.

A protože Madeleine byla hodně veselá a tak trochu vrtošivá, zvolila druhou možnost, což těžce nesl její otec. Díky své kráse přitahovala mnoho mužů. Jednu dobu byla dokonce milenkou Claudia Le Blanca, což byl v letech 1718–1723 francouzský ministr války. Rodiče mladé Madeleine se však rozhodli podobným aférám zabránit, a to tak, že jí najdou ženicha. Dívka se tak měla vdát, dříve než ji její chování dostane do neštěstí.

V říjnu roku 1718 se tedy Madeleine vdávala. Jejím manželem se stal armádní dodavatel Francois Poisson. Roku 1721 se páru narodilo první dítě, holčička, která dostala jméno Jeanne-Antoinetta. I přesto, že byla Madeleine vdaná, neodpustila si své milostné eskapády, na které byla zvyklá. Uvědomovala si však naštěstí, že by to mohlo nějakým způsobem poznamenat její dceru, a proto putovala Jeanne-Antoinetta do kláštera voršilek v Poissy. Zde se mělo dívce dostat vzdělání, na rozdíl od její matky i otce.

Francois Poissen, otec pozdější madame de Pompadour, měl v roce 1727 problémy se zákonem, protože nesplácel své obrovské dluhy. Z tohoto důvodu utekl do Německa, kde zůstal až do roku 1736. Když se vrátil zpět do Francie, bylo jeho dceři patnáct let. V klášteře se již naučila psát, oblékat se, šít a vyšívat.

Roku 1730 se vrátila Jeanne-Antoinetta z kláštera domů. Zde se jejímu dalšímu učení začal věnovat milenec její matky Charles-Francois Paul Le Nomant, který byl finančníkem. Rodina mladé dívky nezapomněla na věštbu a věřila, že se jednou stane společnicí krále. Proto jí také údajně oslovovala jako královničku. A Jeanne-Antoinetta se s touto rolí ztotožnila.

Jeanne-Antonetta se naučila chodit jako dáma, zvládala skvěle tanec, věnovala se zpěvu, výtvarnému umění a divadlu. Její velkou vášní se stala četba. Ve svých sedmnácti letech začala pravidelně navštěvovat pařížské salóny. Díky své píli dokonce získala stejné vzdělání jako třeba princezny ve Versailles. Stejně jako ony byla také krásná. Měla velmi světlou pleť, krásné zlatohnědé vlasy a tmavomodré oči. Její matka jí hned začala hledat vhodného manžela. Sice všichni stále věřili, že v budoucnu bude patřit králi, ale předtím se vdát prostě musela. Tehdy bylo také běžné, že se dívka vdávala paradoxně proto, aby se stala svobodnou. Sňatkem totiž žena oficiálně vstoupila do společnosti, mohla tak navštěvovat společenské akce a plesy, stejně tak měla své místo v divadle a opeře.

Výběr manžela Jeanne-Antoinetty si vzal na starosti její strýc. Jejím nastávajícím se tak měl stát jeho dědic, čtyřiadvacetiletý Charles-Guillaum. Tento mladík také získal panství v Etiolles. Dne 9. března 1741 se pak z mladé dívky stala madame de Etiolles. A mohla se těšit na samotného krále.

Mladá madame de Etiolles si potrpěla na luxusní šaty a byl jí vlastní hektický styl života. V jednom kuse navštěvovala divadelní představení, plesy a salóny. Protože byla velmi půvabná, její manžel se do ní ihned zamiloval. Ona mu však city neopětovala, přesto svědomitě plnila své manželské povinnosti. Přesně za devět měsíců od svatby se manželům narodilo první dítě. Byl to chlapec a dostal jméno Charles-Guillaume Louis. Bohužel však zemřel ještě před svými prvními narozeninami. Další dítě přivedla Jeanne-Antoinetta na svět až v roce 1744. Tentokrát to byla dcera, kterou pojmenovali Alexandrina. V té době se začala Jeanne-Antoinetta věnovat své další vášni, a to jízdě na koni. Na vyjížďky do lesů ji však musel doprovázet štolba, jinak by doma její žárlivý manžel asi zešílel.

Jeanne-Antoinetta, i když byla vdanou paní, stále snila o tom, že si jí jednoho dne všimne samotný král. A to se skutečně stalo. Tou dobou se totiž král Francie Ludvík XV. (1710–1774) doslova nudil. Prakticky jedinými jeho zájmy byl lov a sex. Své rodiče si ani nepamatoval, ve dvou letech o ně přišel a jediným jeho žijícím blízkým příbuzným byl jeho strýc. Ten se však dožil jen Ludvíkových třináctých narozenin. Roku 1725 se tehdy patnáctiletý Ludvík oženil. Jeho manželkou se stala dvaadvacetiletá Marie Leszczynská, která byla dcerou bývalého krále Polska Stanislava. Marie svému muži každý rok porodila potomka. Dědic trůnu, dauphin Ludvík Ferdinand, přišel na svět až v roce 1729.

Královna Marie však byla vychována v přísně katolické víře a po deseti letech již odmítla králi porodit další dítě. Tím pádem se také vzdala pochopitelně sexu. Ludvíkovi bylo tehdy teprve pětadvacet let, a proto hledal uspokojení svých sexuálních potřeb někde jinde. Měl několik milenek a také metres. Brzy se král také doslechl o krásné Jeanne-Antoinettě. Poprvé se ti dva potkali dne 24. února roku 1745, kdy se konal ples na počest dauphinovy svatby. Na dalších plesech se pak viděli znovu.

Král se s madame de Etiolles setkal na jednom maškarním bále, dostal odvahu a oslovil ji. Slovo dalo slovo, no a od té doby se dvojice tajně scházela, což těžce nesli někteří lidé z královského dvora. Ti totiž nemohli zkousnout, že se král zapletl s pouhou měšťankou.

Král však na řeči okolí nedal a brzy od něj dostala Jeanne přidělený pokojík ve Versailles. Asi měsíc nato se Jeanne rozešla se svým manželem. A Ludvík jí hned opatřil erb s titulem markýzy a jenom pro ni koupil také zámek Pompadour nedaleko Etiolles.

Král s markýzou prý prožíval opravdovou lásku. Jeho novou partnerku však nemohli vystát sousedé ve Versailles. V tu dobu čekal Jeanne jeden důležitý krok, a to oficiální představení královské rodině. K té musela jít v doprovodu královské princezny. Na její místo se po naléhání Ludvíka postavila ovdovělá princezna de Conti, a to zřejmě jenom proto, že za ni král platil dluhy.

Celý tento akt měl proběhnout dne 14. září 1745. Tehdy se manželka krále Marie k Jeanne chovala velmi přátelsky a vlídně. Proto se jí pak markýza uklonila a políbila lem šatů. Dauphin se však už moc hezky nechoval a dokonce prý na markýzu vyplázl jazyk. Za toto nepatřičné chování pak musel na nějaký čas do exilu na zámek Meudon, samozřejmá byla také omluva. A markýza de Pompadour byla již oficiálně metresou krále.

Madame de Pompadour obývala ve druhém patře paláce velký a luxusně zařízený byt. Věnovala se studiu francouzské historie. Na svou rodinu nezanevřela a finančně ji podporovala. Nejčastěji trávila čas s králem, i když jednou se nechala slyšet, že se tomu sama diví. Ludvíka totiž sužovaly deprese, neustále se přejídal a jinak ho nic nebavilo. Mezi jeho pár zájmů patřila architektura a chemie. Věnoval se prý kreslení map a dokonce sám připravil jakýsi parfém. Když se nevěnoval svým koníčkům, snažila se ho nějak zabavit madame de Pompadour. Spolu s dvořany mu třeba hrála divadelní představení, upravovala vybavení paláců, pořádala výlety nebo hostiny. Pokud se král bavil sám, trávila markýza čas se svými přáteli, mezi které patřil třeba Voltaire nebo Jean Jacques Rousseau. Postupem času začala mezi králem a madame de Pompadour mizet vášeň. Není se čemu divit, markýza neměla nikdy zrovna ideální sexuální život.

I přesto, že madame de Pompadour patřila k nejkrásnějším ženám 18. století, sex zrovna nevyhledávala. Vášeň jí byla zkrátka cizí, někdo dokonce tvrdí, že byla frigidní. Sama si svůj problém uvědomovala a měla pochopitelně strach, že by jí kvůli tomu mohl král opustit. Proto vyzkoušela tehdy známá afrodiziaka, a to horkou čokoládu, lanýže a celerovou polévku. Přesto však zůstávala sexuálně chladná. Král si ji kvůli tomu často dobíral. To ale zřejmě nevěděl, že sex markýza odmítala také proto, že často trpěla výtoky, zřejmě v důsledku infekce.

Není se čemu divit, že markýza s králem byli za nějaký čas spíše přáteli. K tomu došlo někdy v roce 1750. Madame de Pompadour se pak už tolik králi nevěnovala, zabavila se jiným způsobem. Významně se třeba podílela na založení vojenské akademie Ecole Militaire. Roku 1756 zase díky ní došlo k přestěhování manufaktury na výrobu porcelánu z Vincennes do Sevres. Manufakturu také pravidelně navštěvovala a rozvíjela zde své nápady. Chemik jménem Jean Hellot zde vyrobil světle růžovou barvu, která se stala symbolem manufaktury a dostala název rose Pompadour. Madame de Pompadour byla také podporou pro vydání známé Encyklopedie, které však král nedůvěřoval.

Roku 1754 oplakávala markýza smrt svého otce a dcery. Ve svých třiatřiceti letech začala mít madame de Pompadour zdravotní potíže. Trápilo ji silné bušení srdce a závratě, ztrácela svou pověstnou krásu. Přesto chtěla zůstat ve svém společenském postavení. Když jí bylo pětatřicet, stala se z ní vévodkyně a dělala společnost královně. A kolem krále se zatím motaly jeho mladé milenky.

Od roku 1764 se u Jeanne rozvinuly migrény, které byly tak silné, že jí znepříjemňovaly život. V březnu téhož roku onemocněla zápalem plic. O měsíc později se nemohla zbavit těžké bronchitidy. Dne 15. dubna roku 1764 nejslavnější královská milenka madame de Pompadour zemřela.