Jak lidé přišli ke svým příjmením

Přemýšleli jste ale někdy nad tím, kdy a kde se vlastně příjmení lidí vzala? Kdo je vymyslel a proč vlastně vznikla? Historie našich příjmení není zase tak dlouhá a složitá. Pojďte tedy zjistit, jak vlastně lidé ke svým příjmením přišli.

Zvyk pojmenovávání lidí má pradávnou tradici. Před dávnými časy si však lidé nedávali jména podobná těm dnešním, šlo spíše o přezdívky. Ty měly hlavně vystihnout individualitu jedince či oslavovat jeho hrdinské činy a upozorňovat na ně, často se však také jednalo o nadávky. Změna přišla s nástupem křesťanství. To se začala mezi lidmi šířit biblická jména, jako je třeba Petr nebo Jan. Nejvíce oblíbená a používaná byla jména apoštolů. Ve stejné době také pochopitelně vznikla potřeba od sebe jednotlivé Jany či Petry nějakým způsobem odlišit. Zvláště pokud v jedné malé vsi nebo osadě žilo mnoho lidí téhož jména.

Z důvodu odlišení osob stejného jména se pak tito lidé označovali nejrůznějšími přídomky, přívlastky a doplňky. Právě tím rodiče již odmalička rozlišovali své děti. A rozeznávání lidí bylo hned snazší. Fungovalo to asi následujícím způsobem. Pokud na stejném místě žili dva Janové, z nichž byl jeden z nich vyučen kovářskému řemeslu, začalo se mu říkat Jan Kovář. A celá vesnice měla hned jasno, s kým má tu čest.

Vznik a vývoj příjmení, to je předmět studia vědy zvané onomastika. Vědci zabývající se tímto oborem přišli na to, že když se začínaly psát dějiny vlastních jmen, všechna křestní jména i příjmení měla svůj konkrétní obsah. Každé jméno tedy něco znamenalo.

Hlavním mezníkem v oblasti vzniku příjmení představuje Patent o dědické posloupnosti, který v roce 1786 vydal císař Josef II. Do té doby bylo na denním pořádku, že si lidé své přívlastky různě měnili během svého života. To však Josef II. změnil. Jeho nařízením bylo zakázáno příjemní jakkoli pozměňovat a upravovat. Příjemní začala být dědičná, narozené děti je dostávaly po svém otci. Císař Josef II. chtěl svým patentem zpřesnit evidenci obyvatel, a to hlavně kvůli výběru daní a plnění povinné vojenské služby.

Co se týká českého jazyka, valná většina všech příjmení je odvozena od jmen křestních. Taková příjemní mohou mít podobu zdrobnělin, nebo může být použit pouze kořen vlastního jména a doplněn příponou nebo předponou. Dále může jít o křestní jméno použité z jiného jazyka.

Jazykovědci se shodují na tom, že snad nejvíce verzí v příjmeních obsahuje křestní jméno Jan. Pak vznikla česká příjmení jako Janek, Janeček, Janíček, Janovský nebo třeba Janoušek. V německé verzi to je pak vznik příjmení ze jmen Johann a Hans, jedná se tedy třeba o jméno Honzík, Hanzlík či Hanzelka.

Další skupina příjmení má svůj původ ve staré češtině. Celá řada z nich vznikla z již zaniklých slov nebo z těch již dávno zapomenutých. Zde můžeme jako příklad uvést příjmení Klomínek. Připomíná vám snad zkomolené slovo komín či komínek? Původ zmíněného příjmení je však v úplně jiném slově. Vzniklo zřejmě z dříve běžného výrazu chlum, což je termín, který označoval kopec nebo zalesněný vrch. Z toho lze usuzovat, že takový Klomínek bydlel zřejmě na nějakém kopci.

Vznik příjmení byl ovlivněn i významnými událostmi v dějinách. Také proto má celá řada příjmení původ v německém jazyce. Na přelomu 12. a 13. století do našich zemí totiž přicházeli němečtí kolonisté, také v pozdějších dobách jsme měli s Němci co dočinění. Vedle příjmení původem z němčiny vznikla na našem území i ta odvozená z biblických jmen, tedy původem z řečtiny, latiny a hebrejštiny. Tato příjemní také vznikla z křestních jmen.

Charakteristickými příjmeními pro český jazyk jsou ta, která tvoří sloveso ve tvaru příčestí minulého činného. Tak vznikla příjmení, jako třeba Utíkal, Zapletal nebo Zatloukal. Činnosti, které jednotlivé osoby charakterizovaly, se dostaly i do jejich pojmenování.

Existují také příjmení, jejichž původ zůstává dodnes nejasný. Některá příjemní mohou mít svůj základ v dávno zapomenutých slovech nebo třeba ve dříve používaných nářečích, která dnes již neznáme. Další příjmení pak byla pozměněna, zkomolena či různě upravena. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Pokud se rozhodnete hledat původ třeba svého příjmení, počítejte s tím, že to může být běh na dlouhou trať. Vaši nezbytnou pomůcku budou tvořit výkladové slovníky staré češtiny, překladatelské slovníky, vývoj pravidel pravopisu a spousta dalších příruček.