Dávno zaniklá kuriózní povolání

Mezi netradiční profese patřila třeba také madame toilette nebo brabenář a spousta dalších. Pojďte se seznámit s některými kuriózními profesemi minulosti.

Dryáčník

Kde pracoval? Na tržištích prakticky po celé Evropě.

Kdy pracoval? Toto povolání bylo běžné od dob středověku až do konce 19. století.

Co vlastně dělal? Dryáčník se specializoval na výrobu léčivých lektvarů a tinktur.

Pokud byste žili ve středověku a na trhu jste potkali muže oblečeného v dlouhém kabátě, a který by nesl přes rameno zavěšenou jakousi dřevěnou desku, měli byste zpozornět. Pokud by s sebou muž měl mnoho malých skleněných lahviček se záhadnými nápisy, mohli jste si být jisti, že se jednalo o dryáčníka. Patrně by vás na něj ještě upozornili lidé s tím, že jde o sprostého podvodníka. A ono to tak často skutečně bylo.

Dryáčníci vyráběli tzv. dryáky, což byly jakési kouzelné lektvary. Všechny své výrobky, které měly zázračně vyléčit každou nemoc, pak brali na trh a hlasitou reklamou se snažili nalákat zákazníky. A to se jim většinou povedlo. Jejich emulze šly na odbyt. Recepty na jejich přípravu bychom pak našli ještě v 19. století. Z německých zemí se pak třeba dochoval postup přípravy dryáku z roku 1882, z kterého nás jistě zaujmou použité suroviny. Mezi nimi je třeba opium, španělské víno, mořská cibule, kořen rostlin anděliky a kozlíku, myrha, cibule, med, skořice a zelená skalice. Je třeba zdůraznit, že lektvary dryáčníků v tom lepším případě nezabíraly, v tom horším dokonce zabíjely.

Zákazníci dryčníka dřívě či později poznali, že slibované zázraky se nekonají. Brzy se tedy ze slova dryáčník stala nadávka. Činnost dryáčníků byla v 19. století dokonce omezena. Příkladem může být třeba dekret rakouské dvorní kanceláře vydaný dne 11. listopadu 1847. Tato listina prakticky zakazovala dryáčnickou reklamu osobám, které neměly lékařské vzdělání.

Pecivál, prskař

Kde pracoval? Toto povolání je typické pro český a moravský venkov.

Kdy pracoval? S touto profesí byste se setkali od středověku až do 19. století.

Co vlastně dělal? Peciválové nebo prskaři opravovali pece a kamna.

Pokud našim předkům netáhla kamna a pec nefungovala tak, jak měla, zavolali si na pomoc pecivála. Dnes toto slovo spíše známe jako trochu hanlivé označení pro člověka, který je tak trochu líný a zrovna se nehrne do práce. Pecivál jako profese však neměl s lenochy nic společného. Naopak, jednalo se o pracovitého člověka. Chodil po vesnicích v kraji, kde pak opravoval a vymazával lidem pece. Peciválové tedy byli celí umounění, což bylo také jejich poznávací znamení. Špinavým mužům se pak často smály děti, což však nikdo moc neřešil.

V Polabí se peciválové označovali jako prskaři. Protože se, ať už pecivál nebo prskař, musel vejít do kamen vytápěných zvenku, které se nazývaly prsk (odtud název profese), vykonávali tuto práci hlavně muži menšího vzrůstu. Profese to nebyla snadná, avšak málo placená.

Starosvat

Kde pracoval? Podobně jako pecivál pracoval starosvat na českém a moravském venkově.

Kdy pracoval? Zhruba v období 18. a 19. století.

Co vlastně dělal? Starosvat byl vlastně odborníkem na mezilidské vztahy.

Starosvata bychom dnes označili za dohazovače. Jeho nejčastější náplní práce bylo hledání bohatých ženichů pro svobodná děvčata. Proto si ho najímali většinou rodiče, kteří nechtěli, aby jim jejich dcera zůstala na krku. Nikdo se tedy neptal na názor budoucí nevěsty, hlavně že bude její muž dobrá partie. V manželství si pak žena měla zvyknout na všechno

Nebylo těžké poznat takového dohazovače. Většinou se jednalo o staršího muže, který měl luxusní oblečení. O peníze totiž neměl nouzi. Náplň jeho práce se lišila v jednotlivých částech země. Někde se specializoval jen na pořádání svatebního obřadu a přísně kontroloval jeho průběh. Na jiném mí stě byl dohazovačem, který hledal nevěsty ženichům a ženichy nevěstám.

O profesi starosvata víme spoustu informací díky spisovateli Jindřichovi Šimonovi Baarovi (1869–1925). Ten ve svých knihách zaznamenal i jméno jednoho z nich, Štěpána losa. Dále také víme, jaké měl mít takový dohazovač vlastnosti. Samozřejmostí byla veselá mysl, dobré srdce, hudební sluch a hlavně dobrá paměť. Kromě toho, že si musel pamatovat, kdo je svobodný, kdo má jaký majetek a věno, měl znát také nazpaměť písně a slavnostní řeči.

Brabenář

Kde pracoval? Profese brabenáře byla rozšířena po celé střední Evropě.

Kdy pracoval? Toto povolání vzniklo ve středověku a zaniklo až ve 20. letech 20. století, v Dolním Rakousku až v letech 70.

Co vlastně dělal? Brabenáři sbírali kukly mravenců.

Brabenáře si představte jako muže v roztrhaných šatech. Poznávacím znamením byly silné punčochy, a to i v letním období. Pokaždé s sebou nosil velký pytel. Tento na první pohled vandrák měl však žádanou práci. Všude byl vítaný. Často ho vyhledávali ptáčníci – sušené kukly byly totiž lahůdkou pro ptáky v klecích, dokonce po jejich pozření měli lépe zpívat.

Správný brabenář musel znát lesy ve svém okolí. Ke každému mraveništi si bral síto, aby našel schované kukly. Ty mu pak vlastně sami mravenci nanosili do šátku, který položil brabenář na nalezené místo a bylo hotovo. Pak už jen zbývalo kukly usušit.

Brabenáři zvládli za den nasbírat klidně pět kilogramů kukel. Měli však do krve popraskané ruce od kyseliny mravenčí. To jim ale moc nevadilo, měli větší plat než třeba zedníci.