MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Pokud bychom chtěli navštívit jednu z nejstarších psychiatrických léčeben, museli bychom se vrátit v čase, a to do starověkého Egypta, Řecka či do Babylonie. O jakýchsi prvních egyptských klinikách pro duševně nemocné pocházejí zmínky zhruba z roku 1600 před naším letopočtem. Ve starověkém „blázinci“ by se vám nejspíš líbilo, tedy pokud máte rádi hudbu. Tehdejší učenci věřili, že pacienty vyléčí hudba a spánek. Klidný spánek pak měly zajistit omamné látky. Pod jejich vlivem také pacienti za doprovodu hudby tancovali.

Později začal být kladen důraz na filozofii. Známý politik a filozof Marcus Tullius Cicero věřil, že filozofie dokáže uzdravit duši člověka. Dalšími oblíbenými léčebnými procedurami byly například masáže a cvičení. Na nejhorší úrovni se tehdy ocitla psychiatrie v Babylonii, kde se tradičně nemocným podávaly nechutné odvary z nejrůznějších bylin. Odporné byliny byly pro léčbu vybírány záměrně – prý měly z těla vyhnat ducha šílenství.

Přesuňme se nyní do středověku, do 13. století. Tehdejší Evropa šílenství odsuzovala a tvrdě proti němu bojovala. Mezi léčebné postupy patřilo čtení z Bible, intenzivní modlení, ale i opakované bičování a týrání, nebo třeba nechutná strava. Ve středověku byli duševně nemocní pacienti zavřeni ve špinavých celách, podobně jako vězni. Ovšem těm posledně jmenovaným byla dopřána lepší strava. To středověký šílenec musel jíst třeba ovčí hnůj. Nic jiného mu nebylo po několik dnů servírováno. Proč zrovna hnůj? Ve středověku se mělo za to, že pokud se člověk poníží na úroveň zvířete, přestane být šílený. Nutno dodat, že většina duševně nemocných jedinců v této době zemřela ve své kobce.

Ani v 17. století se při léčbě duševních chorob neupustilo od krutých procedur. Dnes už si moderní medicína dokáže poradit s mírnější formou epilepsie, postačí správně zvolená medikace. Ovšem v 17. století lékaři své pacienty léčili bolestí, kterou ještě doplňovalo předčítání pasáží z Bible. Celá léčebná procedura byla zahájena několikadenním půstem, přičemž dva dny nebyla pacientovi podávána ani voda. Slabý a vyhladovělý člověk pak ještě každý den podstupoval bičování. Ve špinavé kobce bez jakékoliv hygieny se mu pochopitelně rány moc dobře nehojily, spíše naopak. Ovšem bičování k vyléčení člověka nestačilo. Proto se přistupovalo ještě k pálení žhavým železem, řezání do kůže nebo zapichování dlouhých jehlic do různých částí těla. Proč? Lidé byli tehdy přesvědčeni o tom, že bolest zbaví pacienta šílenství. Ďábel měl totiž právě při mučení opouštět lidské tělo, a to během bolestného výkřiku. Ovšem právě při mučení mnoho lidí zešílelo.

Pokud člověk přežil všechny výše zmíněné mučící praktiky, bylo přistoupeno k dalšímu kroku léčby. Němec Sebastian Meitinger přišel s názorem, že v tomto případě se ďábel usadil v hlavě člověka. Proto bylo potřeba do lebky navrtat otvor, aby odešel, a pacient se tak uzdravil. Pokud ani to nepomohlo, byla otvorem odebrána část mozku. Dalo by se říci, že tato procedura se podobala lobotomii a měla skutečně za následek zklidnění nemocných jedinců. Ovšem většina pacientů toto „vyhánění ďábla“ nepřežila.

Nyní se z Evropy přesuneme do Spojených států amerických. Ani zde nebyla psychiatrie na vysoké úrovni, a to ani v 18. a 19. století. Americký psychiatr jménem Benjamin Rush tvrdil, že lidé jsou šílení v důsledku přílišné náboženské horlivosti. Nutno podotknout, že lékař pocházel z protestantské rodiny. Rush dále považoval za příčinu vzniku vyšinutosti přehnanou touhu po svobodě. A jak duševně nemocné léčil? Vymyslel pro ně speciálně upravené křeslo, které se rychle točilo. Po absolvování této „centrifugy“ putoval člověk do ledové vody. I přesto, že v léčení duševních chorob nebyl Benjamin Rush zrovna úspěšný, dodnes se o něm mluví jako o otci americké psychiatrie.