Japonky se stydí močit na veřejnosti

Podobně jako ve Spojených státech se také zde předpokládá, že pracovat bude výhradně muž. Tato závislost na mužích způsobuje, že i rodina nevěsty nahlíží na ženicha s úctou, protože právě on bude živit rodinu.

Japonská žena má doma poměrně dost času, věnuje se proto své minizahrádce či kurzům uměleckého aranžování květin. Večer rozhodně nevychází sama ven, ale čeká na svého manžela s večeří. Prostě se stará o domácnost, o děti a o manžela. Má však také velice solidní finanční zázemí a podle průzkumů je 10 % Japonek nevěrných. Je to ale čtyřikrát méně než u vdaných Američanek. Pokud by byla manželka přistižena s milencem, jeho zavraždění manželem je v Japonsku stále ještě omluvitelné.

I přes to, že navenek Japonky mlčí, mají v rodině silné slovo a vedou ji právě ony. Již po celá tisíciletí si také potrpí na čistotu a decentnost. Dobrým příkladem jsou jejich typické teplé koupele, kde si důkladně promasírují celé tělo a slouží i jako milostná předehra.

Pro japonskou ženu je například návštěva veřejných toalet velice zahanbující, a to kvůli zvukům, které by mohly slyšet jiné ženy. V osmdesátých letech to vedlo k enormní spotřebě vody na ženských toaletách, protože Japonky vždy splachovaly zhruba sedmkrát, aby překryly nežádoucí zvuky. Proto bylo v roce 1988 nainstalováno více než půl milionu zařízení, které vydávaly zvuk splachování vody.
Současné ženy si chtějí tvořit život podle svých představ. Snaží se cestovat a poznávat jiné kultury.

Hlavním symbolem změn posledních let jsou hlavně gejši, které jsou dnes již velkou vzácností. Skutečné gejši dnešní doby jsou velmi draze placené udržovatelky japonských tradic, tance a písní. Paradoxem je, že první gejši byli muži, ale v polovině 18. století se začaly prosazovat gejši-ženy, které se svým bílým make-upem a tradičním japonským šatem kimonem okouzlily nejednoho Evropana. První gejša ženského pohlaví se objevila roku 1751 v nevěstinci v Kjótu. O padesát let později už byly gejšami výhradně ženy.