Když král nezemře jako hrdina

Smrt na latríně

Římský císař Heliogabalus (203–222) věděl, že zemře násilnou smrtí. Předpověděli mu to totiž moudří kněží. Císař proto nenechal nic náhodě. Ve svém paláci měl vždy po ruce zbraň nebo alespoň nějaký jed. Jinak spíše dělá vše pro to, aby ho někdo násilně zbavil života. Místo vlády totiž tráví čas se svými milenkami a milenci. Nakonec jsou to římští vojáci, komu dojde trpělivost. Když se vkradou do jeho paláce, císař se zbaběle ukryje na toaletě. Zde ho však vojáci najdou a bez milosti probodnou. Tělo panovníka je zohaveno a spolu s přivázanými kameny vhozeno do řeky.

Mnohem horší odchod ze světa čekal anglického krále Edmunda II. (989–1016). Představte si, že s klidem usednete na toaletu a vaším tělem najednou projede ostrá bolest, kterou má na svědomí meč. Přesně to se anglickému panovníkovi stalo. Jeho vrah se ukrýval přímo v latríně, což už je sám o sobě hrdinský čin, když si představíte její obsah. Anglický historik Henry z Huntingdonu o tom napsal: „Zanechav zbraň pěvně zabodnutou v jeho vnitřnostech, uprchl.“ Ovšem v jiných dobových pramenech bychom našli, že vražednou zbraní byla kuš. Ať už je to tak či onak, jistě to nebyl zrovna důstojný odchod panovníka ze světa.

Latrína se stala osudnou také pro ruskou carevnu Kateřinu Velikou (1729–1796). Jako každé ráno ve svůj osudný den nejprve posnídala, pak se věnovala dlouze své pleti a zamířila na onu místnost. Tentokrát se tam však zdržela déle než obvykle. Komorník Zakhar Zotov začal pochybovat o carevnině zdraví, a tak na dveře toalety zaklepal. Nikdo se však neozýval a muž proto opatrně otevřel dveře. Carevnu našel na podlaze zamotanou do vlastních šatů s rudou tváří. Kateřina však byla stále naživu. Ovšem druhý den ve své posteli skonala, důstojnost si tedy zachovala.

Vražedný smích

Martin I. Aragonský (1356–1410) je tak trochu výjimka ve své rodině. Neholduje lovu, místo toho se věnuje raději sběru vzácných knih a podpoře učenců. Smysl pro humor a mích jsou jeho charakteristickými vlastnostmi. A právě smích ho nakonec také zabije. Dne 20. ledna 1410 mu není zrovna nejlépe, trápí ho zažívací potíže. Aragonský král se tomu však jen směje. Záchvat smíchu je však pro jeho oslabené zdraví zabijákem. Král zemřel, aniž by po sobě zanechal dědice trůnu. Boje o moc v zemi tak na sebe nenechají dlouho čekat.

Roku 1599 přijíždí do královského paláce barmského panovníka Nanda Bayin (1535–1600) italský obchodník. Nanda se ho kromě jiného vyptává i na situaci v jeho zemi. Obchodníkovo vyprávění ho rozesměje tak, že začne po chvíli rudnout a lapat po dechu. Netrvá to dlouho a jeho tělo padá bezvládně k zemi. Takto podle legendy Nanda zemřel. Odborníci se však spíše shodují na tom, že byl roku 1600 zavražděn.

Oběti obžerství

Velkým smolařem byl před svou smrtí anglický král Jan Bezzemek (1166–1216). Roku 1216 utopil v bažinatém zálivu Wash ve východní Anglii celou řadu důležitých listin, anglickou korunní pečeť i královské klenoty. Tomu se říká smůla. Ovšem to byl jen začátek. V důsledku této ztráty Jan propadá depresi. Netrvá to dlouho a přidají se i zdravotní problémy. Od těch se mu snaží pomoci mniši z vesnice Swineshead pomoci a neustále ho krmí broskvemi a vínem. Výsledek? Jan Bezzemek po pár dnech umírá.

To král Švédska Adolf Frederick (1710–1771) je známý svou vášní k jídlu. Večer 12. února 1771 se mu stane jeho vášeň osudnou. Tehdy se slavil tzv. Fettisdagen, tedy Tlustý den. Poté měl začít předvelikonoční půst a panovník se tedy hodlal najíst k prasknutí. Krátce po večeři je panovníkovi nevolno. A druhý den ve velkých bolestech zemřel.