MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Závod o první přistání na měsíci začal už v květnu roku 1961. Po prvním letu člověka do vesmíru – sovětského kosmonauta Jurie Gagarina 12.dubna 1961 – americký prezident Kennedy prohlásil, že Američané přistanou do konce století na Měsíci. Jelikož sovětská prvenství pokračovala prvním obletem sondy kolem měsíce, přistáním automatu na jeho povrchu a prvním satelitem měsíce, zdálo se, že vyhrají celý závod o Měsíc.

Měsíční mise potřebuje několik klíčových technických prvků. Je to raketa, která musí být daleko silnější, než ty, které pouze vynesou náklad na oběžnou dráhu, potom hlavní modul, ve kterém kosmonauti „žijí“ v cestě na měsíc a samotný Lunární modul, který přistane na Měsíci, vrátí se na jeho oběžnou dráhu a po přechodu kosmonautů na hlavní modul se odpojí a zůstane navždy u něj.

Hlavní modul

Sovětský vesmírný program pro přistání na Měsíci začal později, než ten americký a byl daleko méně financován. Ovšem nebyla pravda, že by se Sověti o přistání na Měsíci nesnažili, byť to nebyla jediná jejich snaha ve výzkumu kosmu. Jelikož je už tlačil čas, nemohli se vrhnout do vyvíjení nové pilotované lodi, ale pouze upravili existující úspěšný vesmírný koráb Sojuz. V první verzi (Sojuz 7K-L1) se plánoval oblet měsíce s lidskou posádkou. V této fázi byly úspěšně dokončeny 4 bezpilotní oblety měsíce pod názvem Zond, které předcházely obletu s posádkou. Jelikož ovšem tou dobou americké Apollo 8 obletělo měsíc, oblet přestal být zajímavý a Sověti se začali soustředit na samotném přistání člověka.

Další verze hlavního modulu byla Sojuz 7K-L3, která měla letět společně s lunárním modulem k měsíci. Tím, že byl jen upraveným klasickým Sojuzem, nedosahoval kapacity Apolla a mohl letět k měsíci s pouze dvěma kosmonauty.

Lunární modul

Sověti zkonstruovali malý modul, který měl společně s upraveným Sojuzem 7K-L3 doletět k Měsíci. Byl daleko menší, než americký lunární modul z Apolla a mohl přistát na měsíčním povrchu pouze s jedním kosmonautem. Navíc měl ještě jednu nevýhodu. Sice byl vybaven dokovacím zařízením k připojení k hlavnímu modulu (Sojuzu), ale postrádal průchod mezi nimi. To znamenalo, že kosmonaut, který s ním měl na Měsíci přistát, musel v průběhu letu vystoupit do otevřeného prostoru a přeručkovat do Lunárního modulu „venkem“ ve skafandru. Tento manévr byl vyzkoušen 16. ledna 1969 při spojení dvou Sojuzů (4 a 5), kdy kosmonauti Chrunov a Jelisejev se vnějším prostorem ve skafandrech přemístili do sousední kosmické lodi, a poté s ní úspěšně přistáli na zemi. Tento přestup byl sice zkouškou přechodu, ale neúčastnil se ho ještě Lunární modul. Ten byl nakonec úspěšně vypuštěn na oběžnou dráhu v lednu 1970, tedy až po přistání Apolla 11 na Měsíci. Následovaly ještě dva úspěšné nepilotované starty a testy lunárního modulu. Tuto část mise měli tedy Sověti připravenou, byť už bez možnosti být na Měsíci první.

Raketa N-1

Další veledůležitou částí projektu byla raketa, která by byla schopna vynést náklad až k Měsíci. Sověti se do jejího vývoje pustili v první polovině šedesátých let a dostala označení N-1 (Nositel 1). Velikostí byla srovnatelná s americkou měsíční raketou Saturn 5, ale náklad mohla nést o něco nižší. I z toho důvodu nemohli na Měsíc i v případě úspěchu vystoupit dva kosmonauté, ale pouze jeden. Navíc, Sověti tehdy neuměli dělat výkonné velké motory. A tak, zatímco americká měsíční raketa měla 5 motorů F-1, každý o tahu 7700 kN, sovětská N-1 musela mít 30 motorů NK-15, každý o tahu 1500 kN. Je jasné, že seřídit práci 30 motorů je obtížnější. Raketa absolvovala 4 neúspěšné starty. Buď došlo k explozi, nebo automatika předčasně motory vypnula. Poslední start 23. listopadu 1972 vypadal nadějně, raketa ovšem explodovala pouhých 7 vteřin před plánovaným odpojením prvního stupně. Byly připraveny další dvě N-1, tentokrát s vylepšenými motory NK-33, ovšem ke startu už nedošlo, přestože obě byly připraveny na startovacích rampách. Měsíc byl pokořen a tudíž prioritu dostaly jiné programy. Tomu, že Američané doletěli na Měsíc už v roce 1969 nakonec dopomohl i fakt, že sovětskou raketu N-1 objevil a vyfotografoval jejich špionážní satelit. Podle délky stínu v době pořízení fotografie zjistili, že je velikostí srovnatelná s jejich měsíční raketou a tudíž bylo jasné, o co se protivník snaží. Jelikož Američané předtím o existenci N-1 nevěděli, obávali se toho, že Sověti už každým startem mohou přistát na Měsíci. Program Apollo tak dostal další stimul pro co nejrychlejší dokončení.

Co bylo na programu úspěšné?

Zdálo by se, že celý sovětský lunární program byl zbytečný. Američané vyhráli prvenství na Měsíci a technologicky předstihli Sověty. Nicméně, na neúspěšných raketách N-1 byl vyvinut motor NK-33, který se v mírných modifikacích používá dodnes a to dokonce na amerických raketách Antares, pod jménem RD-180. Američané si tyto pohonné jednotky od Rusů dokonce stále kupují. Motory například pohánějí rakety zásobující mezinárodní kosmickou stanici. Další věcí, která byla úspěšně nasazena a otestována, byl únikový systém, který v případě potíží na startu zachrání modul umístěný v horní části rakety. Tento systém například zachránil životy posádky Sojuzu T-10-1 v roce 1983. Nakonec to všechno tedy úplně k ničemu nebylo.