TERRAPOLIS – příběh roku 2100, 2. část

Kapitola 2

Celá západní polokoule, tedy bývalá Severní a Jižní Amerika, dále Evropa, Afrika, arabské země a také celá Antarktida tvoří druhý hospodářsko-politický celek na planetě – Západní Unii. Počet obyvatel Západní Unie ještě stále přesahuje 5 miliard.

Přátelé v nouzi – tak by se dal nazvat počátek tohoto spojení různorodých kultur i bývalých protivníků. Společným jmenovatelem euroatlantické civilizace se už od první čtvrtiny jedenadvacátého století stalo odhodlání čelit nejistému vývoji globálního klimatu změnou životního stylu. Absence nové pozitivní vize západu ovšem vedla záhy k naprosto neočekávanému vývoji…

Vláda nad vším a všemi byla svěřena – po nekonečných negativních zkušenostech s fungováním klasických byrokratických institucí a také díky nesmírné složitosti platných předpisů a zákonů – technice. Nekorupční, dokonale fungující práce virtuálních úředníků – RACIOBOTŮ – ovládla veškerou administrativu a jako důsledek později i ekonomiku. Přirozeně, že se ještě dlouho mluvilo o neustále se zdokonalující demokracii, která byla prokazována stoupajícím počtem internetových referend, průzkumů mínění a volebních aktů všeho druhu. Jenže skutečnost byla úplně jiná….

Již po tři generace je život podřízen přísným regulačním opatřením, jejichž společným jmenovatelem je úsporný způsob života vzešlý z myšlenky trvale udržitelného rozvoje civilizace. Co na tom, že druhá polovina zeměkoule – tedy Východní Unie – se tímto problémem nezabývá. Na západě myšlenka trvale udržitelného rozvoje získala rozhodující podporu a proměnila se v základní cíl politiky, který vládní garnitura RACIOBOTŮ svědomitě aplikovala v praxi.

Západ neovládl žádný způsob využití termonukleární energie a k této technologii, vyvinuté ve Východní Unii, nezískal přístup. Další pokusy v tomto oboru byly brzy po roce 2050 natrvalo zastaveny. Klasické zdroje energie byly sice nedočerpány, ale jejich využití se zakázalo. Západní svět využívá pouze obnovitelné zdroje – tedy zhruba jednu šestinu energie dostupné na konci první čtvrtiny jedenadvacátého století. Velkou část této skromné energetické základny navíc pohlcuje obranný systém. Tentokrát ještě výstižněji, než kdysi „železná opona“, nazývaný „světelná opona“. Jedná se o extrémně rozsáhlé technické zařízení, uzavírající a chránící celou délku hranic s Východní Unií a všechna pobřeží s výjimkou Atlantského oceánu, který je plně pod kontrolou Západní Unie.
Západní Unie dosáhla, ještě před definitivním vítězstvím vlády RACIOBOTŮ, pozoruhodných úspěchů ve vojenském využití UV laserů. Tyto aplikace nejsou zatím dostupné ve Východní Unii. Tvoří proto páteř obrany, která zatím spolehlivě chrání celé území.

Podobně jako ve Východní Unii, všichni občané mají ve své hlavě implantovaný čip. Tento cizorodý předmět se usídlil poblíž lidského mozku krátce po rozdělení planety. Za předchůdce tohoto geniálního elektronického prvku propojeného s vědomím lze nepochybně označit kdysi tak neuvěřitelně rychle se zdokonalující mobilní telefon. V druhé polovině jedenadvacátého století již přímé spojení mozku s čipem zevšednělo. V Západní Unii se stalo velmi brzy povinné („nástroj, který pomáhá při koordinaci života jedince v rámci komunity“), což byl zlomový krok znamenající přechod k jiné než lidské formě řízení společnosti.

Vnitřní sociální uspořádání Západní Unie vypadá až děsivě jednoduše. Je fyzicky rozděleno na autonomní ženskou komunitu a mužskou komunitu. Tyto dvě komunity se vzájemně vůbec nestýkají, s výjimkou státem řízeného procesu reprodukce. Všichni obyvatelé jsou si zcela a doslova rovni. Majetek ani peníze neexistují. Vše řídí racionální vláda matematických vzorců, která posunuje společnost k čím dál tím větší závislosti na chladném výpočtu toho, co je nejúspornější.

V Západní Unii se lze domluvit již pouze angličtinou se silně omezenou slovní zásobou.

Současná generace zažívá proces urychlené redukce počtu obyvatel a likvidace historických městských sídel, který povede k definitivnímu dosažení optimálního stavu…

Kapitola 3

Západní Unie. Sídelní útvar D181155 ve východní části území historického Polska nedaleko hranic s Východní Unií.

Neviditelný impuls v implantovaném čipu probudil Veru ve 4 hodiny 49 minut 10 sekund, tedy právě ve chvíli, kdy východ slunce umožnil orientaci v prostoru bez umělého osvětlení. Byl 1. červen roku 2100, den jejích třicátých šestých narozenin. Její jméno, tedy „Vera“, není příliš důležité. V této době se již úředně používá jen rodné číslo: Tedy občan 20640106-F-87441981.

Přesně ve stejnou dobu byla takto probuzena přibližně jedna osmdesátina obyvatel čtvrti D181155, ženské komunity. Další probuzení budou následovat v rychlém sledu a v pořadí, které respektuje normovanou dobu ranní přípravy a vzdálenost od nejbližší stanice hromadné dopravy.

Lokalizovat čtvrť D181155 je dost těžké. Pokročilá devastace historických měst, absence lidsky pochopitelného administrativního členění území a přeměna všech obydlí v úsporná jednotvárná sídliště na logisticky optimalizovaných místech umožňuje říct, že toto místo je ve východní části území bývalého Polska, velmi blízko hranice s Východní Unií.

Vera vstala z úzkého kovového lůžka, což vyžadovalo velkou šikovnost, protože v horizontální poloze zabíralo téměř celou podlahovou plochu cely.

Existuje jen jediný typ obydlí – železobetonový blok tvaru útlého hranolu, který obsahuje celkem 7128 cel. Po 324 celách v každém ze dvaadvaceti pater. Schodiště rozděluje budovu přesně uprostřed na dvě oddělení. Oddělení tvoří chodba a po každé její straně jednaosmdesát obytných buněk. Každá buňka má rozměry 2,5 x 1 x 2,5 metru. Chodba má 2,5 x 2,5 x 81 metrů. Namísto oken jsou na vnějším plášti budovy patrné malé světle modré plastové kabiny, ukotvené v horizontálně polože-ných kovových kolejnicích. To jsou pohyblivá bytová jádra společná vždy všem jednaosmdesáti sousedícím buňkám na každém patře.

Vera sepnula přes deku dva pásy na suchý zip a lůžko při-klopila k ocelovým dveřím, které vyplňovaly stěnu oddělující celu od chodby na patře. Zacvakla mohutná pojistka. Na spodní straně vertikálně přiklopené postele bylo několik úchytů s masivními pružinami a malá hrazda. V následujících šesti minutách Vera absolvovala sestavu trochu neobvyklých, biomechanicky vysoce účinných, ale hlavně přesně předepsaných cviků. Potom přistoupila k protější stěně, na které otevřela veliký plastový poklop.

Za průhledným poklopem byla polokruhová kabina světle modré barvy. Toto multifunkční hygienické zařízení, připomínající v dávných dobách používané miniaturní bytové jádro, se posunovalo po kolejnicích na vnějším plášti budovy a sloužilo, vždy jen jedenkrát týdně, celkem jednaosmdesáti obyvatelkám této části patra obytného bloku podle přesně stanoveného rozvrhu rozpočítaného na sekundy. Do cely pronikalo světlo pouze velmi malým oknem, těsně pod stropem, na stěně protilehlé dveřím. Vera se vsunula do sprchy a stoupla s mírně rozkročenýma nohama do oranžovou barvou vyznačených „šlapek“. Nejprve uchopila nevelkou trysku připojenou hadicí k oranžovému kohoutku a pomocí rozprašovače nanesla velmi rychle na celé tělo jemnou vrstvu bílé emulze. Ta působila jako mýdlo a zároveň jako inhibitor růstu veškerého ochlupení i vlasů. Pak zvedla obě ruce, zhluboka se nadechla, zavřela oči a nad hlavou otočila páčkou s číslem „1“. Intenzivní, ale velmi tenké proudy studené vody ji ze všech stran po dobu 28 sekund dostatečně opláchly.

Vera prudce vydechla a ihned poté znovu sáhla vysoko nad sebe a uchopila tenkou gumovou masku visící na pružném lanku, kterou si natáhla přes celou hlavu, znovu se nadechla a upevnila masku přilnavou páskou těsně kolem krku. Poslepu nad hlavou otočila páčkou s dobře hmatatelným jehlanovým výstupkem. Na mokré tělo se v několika vteřinách, opět ze všech stran, snesla silná sprška aerosolu. Vera počítala do deseti a pak sejmula masku z hlavy. Zůstala stát ve sprše ještě dalších zhruba 15 sekund. Pak otevřela plastový poklop, vystoupila zpátky na podlahu cely a ihned znovu zavřela. Na celém jejím těle mezitím dosychala a dotvářela se tenká vrstva průhledné elastické mírně opaleskující světlehnědé folie.

Kabinka se sprchou za zavřeným poklopem popojela o metr stranou, aby do ní mohla vstoupit další probuzená nájemnice z vedlejší buňky. Zbývalo provést poslední úkon. Pomocí miniaturních kleštiček vytvořit ve folii otvory v místech, které z biologických důvodů nemohou zůstat uzavřené.

Pravidelná očista včetně výměny „prádla-folie“ se prováděla jedenkrát týdně. Na častější mytí nebyl nárok (ani kapacita vodovodů). Folie většinou dokázala vydržet tuto dobu bez estetické újmy. V předvečer očisty ve sprše se folie jednoduše sloupla nebo spíše strhla z kůže a zmuchlala do malé kuličky, která se musela odevzdat do speciálního kontejneru na vybraných místech. Bez této recyklace nevznikl nikomu nárok na příděl nového „prádla ve spreji“.
Mezitím už byla ta podivná slupka na těle Very zcela suchá a příjemně hřála. V pokojíčku totiž teplota nepřesahovala 16 stupňů, což byla ještě teplota více než příznivá. V zimních mě-sících bývalo podstatně hůř.

1. červen byl pro Veru zajímavý i z toho důvodu, že právě dnes jí bylo dovoleno (a zároveň nařízeno) odložit tak zvanou „jarní“ uniformu (pro ženy to byla přiléhavá šedá kombinéza s dlouhými rukávy). Přes letní období ženy chodily pouze ve folii, což by náhodnému pozorovateli (ale žádný takový nebyl) umožnilo vidět až příliš dobře, zejména v případě Very, mimo-řádně dokonale vyvinutou, štíhlou ženskou postavu.

Jarní uniforma sloužila rovněž jako uniforma podzimní. V období největšího poklesu teplot, tedy v zimě, se oblékala přes šedou kombinézu jarně-podzimní ještě jedna silnější kombinéza s přiléhavou kapucí.
Vera tedy dnes nechala svoji uniformu v průhledném prachotěsném boxu na boční stěně cely a už jen obula jednoduché pevné boty bílé barvy, připomínající sportovní basketbalovou obuv z konce dvacátého století.
Poklusem vyrazila na chodbu. Dveře cely za ní zaklaply, ale zůstaly odemčené (zamykání čehokoliv již dávno neexistovalo). Vera běžela úzkým, nedostatečně osvětleným koridorem ke schodišti. Tam se připojila k několika dalším spěchajícím sousedkám. Z jedenáctého podlaží, a navíc směrem dolů, to dlouho netrvalo. Trochu namáhavější to bylo opačným směrem, zvláště pro ty, co bydlely ještě o deset podlaží výš. Žádné výtahy tu totiž nebyly.

Na ulici se všechny postavy pohybovaly výhradně poklusem. Nikde nebyla žádná auta, ani jiné individuální dopravní prostředky.

Nelze opomenout ani tak zajímavý fakt, že totiž problém obezity v Západní Unii přestal existovat – vzhledem k ekonomickým podmínkám a způsobu života – již před mnoha lety. Uniformy se vyráběly jen ve dvou velikostech a přesto nebyl problém, aby se – díky používanému elastickému materiálu – vždy dokonale přizpůsobily postavě.

Přesný čas a přesné místo, přesný postup a dokonalé využití zdrojů. To zcela charakterizuje dobu, ve které se právě nacházíme. Není možné si zde představit nic, co by plýtvalo drahocennou energií. Na základě zralé úvahy RACIOBOTŮ nenávratně zmizela veškerá reklama. To mělo přinést maximální racionali-zaci výrobních kapacit a tím podstatné snížení spotřeby energie. Vzápětí si tento krok vynutil přechod k přídělovému systému a definitivní zánik trhu.

Úplně všechno, co se produkovalo, se během tří let stalo předmětem matematicky dokonalého způsobu rozdělování a přesného plánování. Tím se člověk stal rukojmím vlády a rozsah jeho svobodných individuálních rozhodnutí se začal prudce blížit k nule. Dovršením pak bylo už jen rozdělení populace na ženskou a mužskou komunitu. Tak se zamezilo i poslednímu možnému lidskému rozhodování, tedy rozhodování o početí potomstva.

Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli celou knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde