Před 170 lety začala naše cesta k nezávislosti

Připomeňme si významné období našich dějin, ve kterém se začaly formovat myšlenky vzniku samostatného Československa. Suverénní stát byl nakonec vyhlášen až o několik desetiletí poté, ale jednání a prosazování práva na sebeurčení předcházela dlouhá a obtížná cesta. Tu nakonec významné osobnosti našich dějin zdolaly a díky nim mohl vzniknout společný stát Čechů a Slováků. Jak se ale postupně rodily a prosazovaly myšlenky československé samostatnosti?

Předpoklad domluvy místo válečných konfliktů

S myšlenkou poklidné domluvy přišel český národ, když v březnu 1848 předložil a formuloval jasné požadavky císaři. Jednalo se hlavně o zrovnoprávnění češtiny s němčinou, uznání a upevnění jednoty Zemí koruny české, vytvoření samosprávního celku z Čech, Moravy a Slezska. Ten vesměs na zmíněné požadavky reaguje kladně, odmítá jen státoprávní spojení českých zemí.

Němcům se emancipační snahy Čechů nelíbí

Německé obyvatelstvo v prostoru Zemí koruny české sleduje požadavky Čechů s nelibostí. Německá veřejnost se totiž domnívala, že se Čechy stanou součástí Velkoněmecké říše, které bude sjednocena včetně českých zemí. Češi naopak chtěli zůstat součástí Habsburské monarchie, ale přetvořené ve federativním smyslu. To by znamenalo, že České království by mělo své autonomní státoprávní postavení.

Slovanský sjezd - snaha o sjednocení všech Slovanů v Habsburské monarchii

Sjezd slovanských národů probíhal ve dnech 2. až 12. června 1848. Slované žijící v tehdejší rakouské monarchii se na něm snažili přednést své požadavky na sjednocení. Mezi hlavní diskutované body patřilo vytvoření spolku Slovanů podle myšlenek austroslavismu a panslavismu, dále pak vzájemné vztahy Slovanů žijících v monarchii i mimo ni. Československou sekci zastupovalo tehdy 237 lidí v čele s předsedou Slovanského sjezdu Františkem Palackým. Ten byl hlavním propagátorem myšlenek austroslavismu jako obrany proti pangermanismu.

Proměna petičního hnutí v boj na barikádách

Cesty dvou národů, které doposud žily v poklidu vedle sebe, se tímto začínají názorově rozdvojovat. Se snahami o liberalizaci a změnu systému roste také napětí uvnitř pražské společnosti, a to především mezi těmi, kteří chtějí hnát revoluci kupředu a mezi těmi, kteří ji chtějí brzdit. Vznikají také dvě ozbrojené skupiny - jedna legální a druhá, která se mezitím dozbrojila, což jsou převážně studenti a městská garda. 12. června, v době konání Slovanského sjezdu, mělo dojít k zbratřovací mši na Václavském náměstí. Spontánní nálada vedla k tzv. "kočičině" na knížete Windischgrätze. Ta měla podobu výkřiků, nadávek a ponižujících hesel pod okny samotného knížete. Vše by nejspíše zůstalo u slovních potyček, kdyby se z okna nevyklonila Windischgrätzova žena, kterou neznámý střelec zasáhl a zastřelil. Kvůli této události propuknou Svatodušní bouře mezi ozbrojeným pražským lidem a vojskem knížete Windischgrätze. Ta si postupem času vybudují silnou pozici na hradbách města, Prahu obklíčí a bombardují. Město zanedlouho kapituluje a důsledky jsou pro českou liberální politickou reprezentaci tragické. Z Vídně dojde nařízení o rozpuštění studentských legií a národní gardy, hlavně se už ale nesmí scházet Český sněm. Tím se český sen o samostatnosti opět odsunul na neurčito. Čeští liberálové se museli nechat navolit do vídeňského sněmu a politické požadavky prosazovat v centrálním parlamentu ve Vídni. Nicméně, v lidech myšlenka na samostatnost už neusnula a dále sílila až do konečného vítězství samostatnosti o 70 let později.