Po Finsku se psím spřežením II.

Lemmenjoki: pohádkový kraj zlata a sobů
Osada Njurgulahti na řece Lemmenjoki je výspou civilizace uprostřed lesů a zároveň nejčastějším výchozím bodem dobrodružných výprav. Pár, na první pohled, omšelých srubů, z nichž největší je stylový sobařský a vodácký hostinec s názvem Ahkun tupa, obrovské dřevěné čluny a sušící se sobí kůže tvoří obrázek jak vystřižený z daleké Aljašky.

Atmosféru Severu a pokojného nicnedělání jen občas naruší hlukem motoru příjezd osamělého pastevce na sněžném skůtru.

Nebýt asi dvou zaparkovaných automobilů, byla by atmosféra dokonalá. Troufám si říct, že svým příjezdem se smečkou seveřanů jsme ji naopak mírně doladili. Odpočatí, štěkající chlupáči však nikoho příliš nevyvedli z míry.

Ostatně, pořádně ani nebylo koho. Vodařská, zlatokopecká a trekařská sezóna, kdy to zde žije naplno, je ještě v nedohlednu, a tak zde naštěstí vládne příjemný klid.

Jak jsme potkali krajany
Tady, v samém centru případného turistického dění, jsme měli od kamaráda pár kontaktů. Po vyvenčení a napojení psů jsme si tedy prvně šli ověřit informace. Po návratu k autu je tu nezvykle rušno. Vedle nás zakotvila dodávka a kolem ní horečně vybalují kvanta proviantu čtyři maníci. Vypadá to, že se tu chystá pořádná lyžařská výprava. No aby toho nebylo málo, ti lidé hovoří podivnou, nám dobře známou řečí – češtinou!!

Výměna cestovních plánů i domácích destilátů
To bylo radosti! Obzvláště, když jsme zjistili, že krajané jsou také Moraváci, dokonce z nedalekých Hustopečí u Brna. Netrvalo dlouho a proběhla vzájemná výměna cestovních plánů a domácích destilátů.

Čtveřice dorazila poněkud jinou cestou než my. My jeli přes Polsko, pobaltské státy a Finsko. Tihle na to šli trajektem z Německa a hlavní štreku na sever odjeli Švédskem. Na penízky to však v podstatě vyšlo nastejno, jen nějaký ten čas uspořili. Teď však měli namířeno na 10denní výpravu zimním parkem na divoko až k norským hranicím.

To my na tom byli už časově hůře a náš finský pobyt se přehoupl do druhé poloviny. Přesto jsme se nechali těmito zkušenými mazáky zlákat na část společné cesty po řece Lemmenjoki a především k společnému nocování v asi 20km vzdáleném srubu Ravdasjärvi. Jak se později ukázalo, byl to nápad víc než dobrý.

Sobí defilé
Běžkařská parta už dávno vyrazila, nám přece jenom balení zabere trochu více času. Odpočatí a natěšení psi ovšem ztrátu s radostí dohnali.

Vydali jsme se proti proudu zlatonosné řeky Lemmenjoki severozápadním směrem. Řeka samotná je v podstatě tvořena několika spojenými jezery a částečně se kroutí mezi vysokými, hustě zalesněnými břehy. Přepady mezi jezery vytváří záludné vzduchové kapsy a silný proud nedovoluje místy vodní hladině zamrznout. I proto se stezka každou chvíli stočí na členitý, borovicemi porostlý břeh.

Kluky dostihujeme po pár kilometrech. Každý z nich za sebou táhne asi 30 kilogramů těžký pulk, což je v zásadě bob, připevněný pomocí ojí a bederního pásu k bokům lyžaře. Je to klasický, hojně využívaný způsob přepravy nákladu ve Skandinávii a může do něj být místo člověka zapřažený i jeden nebo více psů.

Moraváci navíc táhnou na zádech dalších 15 kilo proviantu, takže postupují opravdu pomalu. Ke všemu se v hlubokém sněhu neosvědčuje zlepšovák, lyžiny připevněné na spodku bobu, a je nutné jej demontovat.

Psi cítí soby a letí jako s větrem o závod
Krátce po opuštění osady Njurgulahti se zamrzlá bílá hladina pokryla stovkami sobích stop. Už podle zbystřených smyslů našich psích společníků se dalo předpokládat, že na setkání s parohatými obyvateli zdejších lesů nebudeme muset dlouho čekat. A skutečně, za nejbližším ohybem řeky narážíme na malé stádečko a o kus dál na další. Po krátkém, zvědavém zaváhání mizí v lesním porostu. Psi jsou z toho u vytržení a tak není divu, že saně letí jako o závod.

Honza, kterého táhneme na běžkách za saněmi na pružném laně, má co dělat , aby udržel stabilitu. Poté, co nás stezka na břehu protáhne několika prudkými tobogány, přičemž občas míjíme strom jen s velkým štěstím, raději se odepíná a pokračuje sólo.

Les je pošlapán a rozhrabán snad do posledního decimetru, jak se sobi snaží najít pod sněhem svou skrovnou obživu, lišejníky a borůvčí. I když je zrovna nevidíme, jejich početná přítomnost je kolem nás doslova hmatatelná.

Tímhle divokým tempem uháníme po řece a sotva stíháme vnímat tu krásu kolem. Romantické údolí v polovině cesty dozdobil nádherný, zamrzlý vodopád, zářící do dálky azurovou barvou. Tok se občas rozdělí do několika ramen, s četnými ostrůvky, aby se o kus dál zase sjednotil. Mezi stromy jednoznačně převládá borovice, i když ani o listnáče není nouze.

Českou partu necháváme s více než dvouhodinovou ztrátou za zády a k otevřenému srubu - autiotupě Ravdasjärvi se dostáváme v rekordním čase.

Chata s neodmyslitelnou kadibudkou a dřevníkem je na břehu mezi vysokými stromy těžko přehlédnutelná. Jedná se o klasický, prostě zařízený srub, jaké buduje po celém Laponsku místní lesní správa Metsähallitus. Za dodržení jasně stanovených podmínek jsou tyto sruby volně k dispozici poutníkům.

Další díl finského putování na vás čeká již zítra.

Můžete ho zažít s CK Rajbas.