MAGAZÍN.cz – Internetový magazín

Bydlíme v otevřenému srubu - autiotupě Ravdasjärvi, který je volně přístupný všem cestovatelům. Tuto zimu jsme zde, soudě podle nedotčených zásob dřeva, prvními návštěvníky. Nějaký čas po nás dorazí i druhá část výpravy, Moraváci, které jsme v kraji Lemmenjoki potkali úplnou náhodou a rozhodli jsme se nějaký čas putovat společně. Vítáme je vylepšeným horkým čajem.

Naši známí jedou na lyžích, takže tak trochu závistivě obdivují psy, kteří se už po večeři spokojeně rozvalují pod stromy. I my dva s Honzem teď dokážeme více ocenit výhody putování se psím spřežením.

Když zasytíme i naše žaludky, dojde řada na historky a zážitky z minulých cest a postupně, jak je pro Čechy typické, i na zpěv. V železných kamnech vesele praská dřevo a venku se temná obloha začíná rozsvěcovat hvězdami. Romantika jako vyšitá – co víc si přát?!

Rozdělení
Ráno se naše cesty definitivně dělí. Zatímco parta moravských běžkařů má namířeno dál na sever, vstříc divoké zóně, my jedeme prozkoumat ještě část Zlaté stezky. Tok řeky se výrazně zmenšil a okolní břehy se přiblížily. Poměrně brzy narážíme na další srub, jenž má zlato zakotveno už ve svém názvu Kultahamina. Ostatně finský výraz pro zlato - kulta, najdeme i v názvu nejoblíbenějšího zdejšího piva Lapin Kulta.

Škoda jen, že naprostá většina informací, která je zde k prospektorské činnosti prezentována, je ve finštině. Je však evidentní,že s příchodem jara se tu opět v hojném počtu objeví dobrodruzi s rýžovacími pánvemi, aby pokoušeli vrtkavou štěstěnu. Nyní zde však zima veškeré aktivity utlumila.

Nedaleko stojí zpustlá tupa, což je dřevěná obdoba indiánského teepee s ohništěm uprostřed. Tato však na rozdíl od těch, co znám, není opatřena po obvodu palandami na spaní. Zjevně slouží spíše jako letní přístřešek v nepříznivém počasí.

Zlatá stezka směřuje dál do hor a v hlubokém sněhu přestává být znatelná. Tam někde v divočině se nachází další zajímavé oblasti a sruby se zlatokopeckou historií. Ty však pro nás, bohužel, zatím zůstanou nepoznanými. Krátká dovolená a lístek na trajekt s pevným termínem jsou krutě svazující. Chtě nechtě otáčíme spřežení zpět k civilizaci a v duchu si slibujeme, že tato krátká návštěva Lemmenjoki nebyla poslední.

Psí cestování
Naši psi jsou v cestování zběhlí mazáci – leaderům, vůdčím psům, bude na jaře 10 let. Do svých boudiček se slámou na přívěsném vozíku se vyloženě těší a trpělivě snášejí dlouhé cestování.

Jako pravým seveřanům jim, na rozdíl od některých nových tažných ras, nečinilo problémy nocování venku, přestože letošní teplá zima nebyla ideální pro vývoj husté podsady. Překvapivě jsme tentokrát nebyli nuceni používat botičky. Sníh zřejmě nebyl tolik ostrý, aby polštářky stihl poškodit. Věřím, že k tomu přispělo i každovečerní mazání a masírování tlapek speciálním krémem.

Ráno jsme do tahounů vlévali energii hustou teplou polévkou s přídavkem karnitinu a výkonových granulí. Silná kolečka psího salámu fungovala přes den jako výborná pohotová svačina. Salám sloužil i k výrobě večerní polévky na zalití granulí. Přesto jsem opět spalování hyperaktivních gróňáků mírně podcenil.

Co úsporným aljašským malamutům stačilo, grónákům ne. Při 80kilových saních, úměrně denním výkonům, bylo třeba navýšit denní dávku až o 100 %.

Před naší malou výpravou se rýsovala téměř 3000 kilometrů dlouhá zpáteční cesta, zpestřená trajektem z finských Helsinek do estonského Tallinu. Jeden vyšetřený den jsme s radostí věnovali asi 30kilometrové projížďce v těsném sousedství turisticky nejnavštěvovanějšího parku se jménem známého finského prezidenta Urho Kekkonena.

Určitou daní za nádherné výhledy a skvěle upravené tratě byla silná koncentrace turistů na sněžných skůtrech, kteří se často vynořovali nečekaně a nebezpečně rychle. Zato slunečné mrazivé počasí bylo asi nejlepší za celý pobyt a krajina jako z pohádkového Mrazíka byla tou nejlepší tečkou za celým naším putováním.

Takovou cestu můžete zažít s CK Rajbas.