Co nevíte o příboru

Nejdříve lidé samozřejmě používali ke konzumaci jídla ruce. A v některých koutech světa se rukama jí dodnes. Už v období pravěku se však objevil na scéně nůž. Pomocí nože naši předci zvěř lovili, poté porcovali, krájeli. Zároveň zastával funkci vidličky – člověk jednotlivé kusy nožem napichoval a vkládal do úst. Nejstarší dochované nože nejsou kovové, ale broušené z pazourku či obsidiánu. Tyto kusy později nahradily nože bronzové a železné.

Podle legendy stojí za vznikem příborového nože francouzský kardinál Richelieu, který roku 1637 zakázal používání ostrých nožů u stolu. Ty nejenom, že představovaly nebezpečí, ale kardinál prý nesnášel, když se někdo ze stolujících šťoural špičkou nože mezi zuby. Ještě tentýž rok se nový nůž objevil znovu na jídelním stole. Měl jinou podobu – byl tupý se zaoblenou špičkou. Protože tehdy byl kardinál Richelieu pro Evropu jakýmsi vzorem, začaly se tyto nože vyrábět i za hranicí tehdejší Francie. Bohatí šlechtici si nechávali na nože vyrývat své monogramy, a tak i dnes můžeme zjistit, komu daný kus patřil.

Vůbec prvním nástrojem určeným ke konzumaci pokrmů byla lžíce, která je známá již ze starověku. První lžíce byly vyráběny z přírodních materiálů, jako je dřevo, hlína nebo mušle. Staří Egypťané používali lžíce ze slonoviny, Římané z bronzu a stříbra. Chudina však měla pouze lžíce dřevěné, a to až do období středověku. Po celý středověk (mezi chudými i mnohem déle) vydlabávali ze dřeva lžíce lžíčníci, kteří spadali pod soustružnický cech. Vyráběny byly také lžíce stříbrné zkušenými kovolitci. Pro arabský svět byly typické lžíce hluboké (na polévku), pro Evropu zase lžíce mělké (na kaše). Středověké a raně novověké lžíce se vyznačují krátkou rukojetí – až do 17. století je totiž lidé drželi v pěsti.

Nejsložitější to bylo v historii s vidličkou – „ďáblovým nástrojem“. Jisté vidlice sice už k vaření či servírování pokrmů používali již staří Egypťané, Řekové i Číňané, ovšem až Římané a Peršané je dostali na jídelní stůl. Ve středověku církev vidličku považovala za „ďáblův nástroj“. Svatý Petr Damián v 11. století řekl, že „Bůh ve své moudrosti poskytl člověku přírodní vidlice – prsty. Proto je urážkou Boha nahrazovat je při jídle kovovými“. Teprve ve 14. století se vidlička poprvé objevila na jídelním stole. U nás se vidličkou běžně jedlo až koncem 16. století, ve Francii kolem roku 1630. Teprve v 17. století tvoří vidlička nedílnou součást příboru, o století později se mění její tvar na prohnutý. První prohnuté vidličky známe z německého prostředí.

Dnes je základem příboru právě lžíce, nůž a vidlička. Tuto trojku pak doplňují například dezertní lžičky, příbory na salát či vidlička na fondue. Údajně existuje více než 200 druhů jídelního náčiní.