Spirit: Limonádový Joe v Sin City

Vysvětlím vám, o co ve Spiritovi jde. Je tu padouch posedlý antikou, Japonskem a nacisty, který chce být nesmrtelný, a proto shání lahvičku s krví legendárního borce... jenže místo toho dostane bednu se zbrojí jiného legendárního geroje.

Tu by zase chtěla dětská přítelkyně hlavního hrdiny, která je posedlá šperky, fotí si zadek na kopírkách a ukazuje lidem fotografie, po kterých páchají sebevraždy (nejsou totožné s fotkami jejího zadku).

Pak je tu čistokrevně komiksový a nezabitelný hrdina, který je posedlý městem a červenými kravatami. K tomu si přihoďte komické klonové poskoky posedlé stupiditou a spoustu sexy žen posedlých Spiritem. Zapomněl jsem na něco? Jo, na černobílým laděním posedlého scenáristu a režiséra Franka Millera.

Prašť do toho větším kladivem

Frank Miller nikdy nebyl mistr drobnokresby – je komiksovou obdobou zápasníka sumo, který se na vás obvykle s mohutným řevem vrhne a prostě vás zalehne. Obvykle je výsledek velmi sugestivní (300, Sin City, Návrat temného rytíře, Hardboiled), někdy spíš legrační (All-Star Batman and Robin the Boy Wonder) a někdy zcela mimo mísu (The Dark Knight Strikes Again). Spirit je něco mezi variantou dvě a tři.

Především nemá s originálním komiksem nic společného. Z vizuálně hravého díla Willa Eisnera, které lehce přecházelo z noirové kriminálky do komediálních dobrodružství a z romantiky se dostávalo přes horor až k sociálním dramatům, udělal Frank Miller prostě klon Sin City. Což by se dalo ještě přežít, kdyby to byl zábavný klon Sin City.

Retro, nebo retardované?

Prvních deset minut ujde, výrazné záběry se ještě nestihnou okoukat a navíc je hned na začátku souboj záchodovými mísami, ale jak se film valí kupředu, stále víc zapadá do bahna nudy.

Pokud si chcete užít napětí, musíte během filmu olizovat elektrickou zásuvku, akce je tu míň než ve francouzském milostném dramatu a co se děje týče, tak na víc zákrut narazíte i na dálnici Praha-Brno.

Prostě je vidět, že scénář utekl ze skanzenu osmdesátých let a nikdo se ho ani nesnažil nějak oprášit či modernizovat. Vzpomínáte si na Dicka Tracyho? Tak to je něco podobného. Stejně barevný a stejně naprosto zapomenutelný snímek... jen bez Al Pacina.

Ať žije Adolf

Ale přesto je tu několik věcí, díky kterým má film záškuby zábavnosti. V kolika superhrdinských bijácích můžete vidět hlavního klaďáka, jak mu při akci padají kalhoty? A v kolika najdete tolik sexy a ustavičně pózujících žen?

Navíc je hrdina v podání Gabrila Machta dost sympatický – něco mezi superborcem a naivním troubou, mezi Batmanem a Limonádovým Joem. Ale především: v kolika filmech můžete vidět Samuela L. Jacksona v nacistické uniformě, jak pronáší vášnivý proslov za zvuků hymny Deutschland über alles? Pod obrazem Adolfa Hitlera? No?

Takže ano, objektivně vzato je Spirit opravdu špatný film... ale přesto v něm najdete scény, kvůli kterým je těžké ho s klidným svědomím naprosto zatratit a kvůli kterým se dá snímek zařadit do kolonky „guilty pleasure“ - potěšení, za které se člověk trochu stydí. Trochu hodně. Asi jako za to, když si prostřihne kapsy v kalhotách a pak masturbuje v metru.

Takže pro budoucnost bude asi lepší, když se Frank Miller bude dál držet komiksů.