Věci, které můžete vidět jen ve velkoměstě

Poměrně nedávno mě několik lidí nezávisle na sobě přesvědčovalo o tom, že životu mimo ‚zkaženou a znečištěnou Prahu‘ se nic nevyrovná. Zpravidla to byli jedinci, kteří se rozhodli opustit pohodlí metropole a přestěhovat se do menšího města, případně kamsi na vesnici. Ačkoli připouštím, že život mimo ruch velkoměsta má jisté výhody, jsou zvláštnosti, které na venkově neuvidíte.

Jednou takovou bizarností jsou pouliční umělci, přesněji řečeno jedinci, kteří na sebe navléknou extravagantní kostým a několik hodin nehnutě postávají vprostřed náměstí a kradou pozornost opravdovým památkám. Nemalá část z nich ve svých převlecích přitom každý den cestuje městskou hromadnou dopravou. Snadno se vám tak může stát, že v tramvaji pojedete s upírem, pirátem, džinem z Disneyho filmové série o Aladinovi či s imitací komiksového Silver Surfera s cylindrem na hlavě.

Nicméně na pasažéry v nezvyklém oděvu jsme my – velkoměstští lidé – zvyklí. Stále však existují věci, které nás ještě dovedou, jak se říká, zvednou ze židle. Například před měsícem jsem na Letné potkal sympatickou mladou dámu, která zde venčila své dva domácí mazlíčky: jezevčíka a malého tmavého opeřence neschopného letu.

Tato neobvyklá scenérie byla natolik šokující, že můj doprovod (mimoměstský) si dívku a její zvířecí miláčky natočil na telefon. Následnou podrobnou analýzou videa ve stylu Kriminálky Las Vegas jsme dospěli k závěru, že na 86 % se jednalo o kuře, na 14 % o neduživé pštrosí mládě. Inu, pak že v Praze neznáme pojem přírody…

Chodníkový ‚čtvrtmaraton‘

Jinou podivností jsou již legendární pražské chodníkové závody, jež vzhledem k četným strkanicím a půtkám nejspíše přispívají ke zvyšování počtu srdečních příhod. Zastávám názor, že chodníky v rušnějších částech města by měly být rozděleny do dvou pruhů podobně jako vytížené silnice. Vpravo by se pohybovali jedinci pomalejší – nejčastěji tzv. textaři, neustále zahledění na displeje svých iPhonů –, vlevo pak ti spěchající.

V rámci zlepšování situace na pražských chodnících bychom mohli vytvořit jakási odpočívadla pro zájezdy zahraničních turistů; ta by se nacházela u každé významnější památky, avšak stranou od běžných chodníků tak, aby cestovatelé nepřekáželi místním. Je sice chvályhodné, že cizinci mají zájem o krásy naší metropole, ovšem skupina rozvášněných majitelů kovových selfie tyčí vprostřed ulice může být zdraví nebezpečná. Nemluvě o tom, kolika fotografujícím turistům běžný obyvatel Prahy již vstoupil do záběru. Kdo se má pořád omlouvat?

Pokud vás předešlé odstavce ještě nepřiměly hledat si v Praze drahý byt velikosti příručního zavazadla, mám poslední eso v rukávu. Velkoměsta bývají nejen centry kultury a vzdělanosti, ale také gastronomickými ráji. Když jsem nedávno vprostřed noci kráčel po Letné, uvědomil jsem si, kolik různých restaurací, kaváren, barů, vináren, pivnic, cukráren, pekáren, čajoven, kantýn, salónů a bister se zde nachází. Právě tehdy mi došlo, proč velkoměsta milovat: Vždy je z čeho vybírat, ať už mluvíme o kuchyni, kultuře nebo lidech.