TERRAPOLIS – příběh roku 2100, 3. část

Kapitola 4

Úterý, 1. června 2100, 7:15 hodin. Tokio, hotel Hidak

Borisův PERPOBIL, tak jak bylo zvykem u většiny osob klasifikované kategorie, parkoval přímo na vstupu do hotelového pokoje.

„PERPOBIL“ je mobilní jednotka a zároveň název navigačního a dopravně-logistického systému, fungujícího už prakticky v celé Východní Unii. Základem je individuální pohyblivá kabina nebo spíš skafandr pro jednu osobu. Není ovšem problém spojit přímo k sobě několik takovýchto jednotek, pokud je třeba, a tedy vytvořit cosi podobného několikamístnému automobilu. PERPOBIL je přímým následníkem aut, která umožnila svým uživatelům ještě v první polovině jednadvacátého století poznat neuvěřitelný komfort automatického řidiče.

Nepříjemnosti spojené s cestováním se staly, díky rozvoji konceptu PERPOBIL v sedmdesátých letech jednadvacátého století, minulostí. Mobilní jednotka PERPOBILU je schopná pohybovat se zcela automaticky po všech typech zpevněných povrchů i uvnitř budov. Další výhodou je schopnost integrovat se, rovněž zcela automaticky, do letadel, rychlovlaků i lodí. PERPOBIL je tedy systém kombinující individuální a hromadnou dopravu.

Tvůrce a návrhář základní pohyblivé jednotky (kabiny) PERBOBILU se nechal inspirovat obyčejným invalidním vozíkem. Tento vozík, v podobě známé z roku 2050, byl tehdy asi nejmenším myslitelným „pohodlným“ dopravním prostředkem. Konstruktér PERPOBILU k tomu přidal možnost ještě trochu pohodlnějšího pohybu „vleže“, doplnil vnější obal, který chrání tělo a udržuje stabilní teplotu a dořešil řadu nezbytných funkcí, známých dříve jen astronautům (například možnost pít a jíst a také vykonat tělesnou potřebu naprosto hygienickým způsobem přímo ve skafandru). Jistě nepřekvapí ani to, že PERPOBIL vůbec nikdy nepotřebuje doplňovat palivo. To je řešeno výměnou „podvozků“, které si kabiny samy vyhledávají a „přesedávají“ si z podvozku s vybitou baterií na podvozek právě dobitý.

Interiér kabiny a vrstva bezprostředně se dotýkající těla cestovatele je tvořena takzvaným „živým“ materiálem, který zcela eliminuje pocit chladu i horka a nepříjemného pocení.

Na zahájení konkrétní cesty kamkoliv stačí jediný pokyn, který nemusí být, díky propojení PERPOBILU se sítí HYPERNET, ani vysloven. Stačí pomyslet na určité místo, a PERPOBIL sám po několika upřesňujících otázkách zařadí vaše přání do globálního časového rozvrhu a o víc se nestaráte.

V poslední době se díky novému software mnohem více propojil se systémem PERPOBIL také virtuální PARTNER. Za prvé se stal zcela rovnocenným pasažérem a cestuje stejně jako člověk. Za druhé dostal daleko lepší možnost koordinovat přání svých majitelů. PARTNER přece zná svého pána lépe než zná on sám sebe. Jistá „koordinace“ je žádoucí i pro maximální spokojenost všech uživatelů systému PERPOBIL. Nikdy přece nebude prakticky možné, aby najednou cestovali všichni na totéž místo. A tak je prostřednictvím PARTNERŮ nenásilnou formou zajištěno, aby svobodný výběr destinací nebyl tak úplně libovolný. Hotely jsou pak přiměřeně obsazené, letadla, vlaky i lodě vytížené, pohybující se v ten správný čas na správném místě a všichni mají pocit, že si cestují kamkoliv a kdykoliv se jim zachce.

Boris i jeho PARTNER, oba ve svých PERPOBILECH, opustili areál hotelu HIDAK. Jejich mobilní jednotky se po krátké cestě úzkým podzemním tunelem integrovaly do speciální, pro tento účel přizpůsobené soupravy metra, směřující do centrální části Tokia. PARTNER svým doporučením navštívit Ginzu reagoval na dopravní informace z koordinačního centra, které upozorňovaly na málo vytížené kapacity v této oblasti. Proto Borise nasměroval právě sem. V záloze má ještě několik dalších míst. Přesně v 9 hodin pak jejich PERPOBILY zakotví v přední části rychlovlaku, který urazí cestu z Tokia do Aomori, dlouhou šest set kilometrů, za jednu hodinu a 5 minut. V Aomori se virtuální PARTNER na chvíli vzdálí, neboť na návštěvě, kterou tam Boris vykoná, nemůže být v žádném případě přítomen (zatím)…

Kapitola 5

Úterý, 1. června 2100, 5:11 hodin. Západní Unie. Sídelní útvar D181155

Vera patřila k první generaci, která nikdy nepoznala své rodiče. Tahle revoluční inovace byla zavedena jako nástroj k optimálnímu řízení společnosti. Vláda RACIOBOTŮ vytyčila jasný cíl podpořený zajisté správným předpokladem. Výchovu potomstva nelze ponechat náhodě!

Dospělí – pokud jim vláda dovolí – mohou potomka pouze počít. O vše ostatní se postarají specialisté, a to už od nejranějšího stadia vývoje nového života. Plnohodnotné náhradní prostředí pro ontogenezi – mimo tělo matky – bylo také v Západní Unii technicky zvládnuto. Proces přirozeného oplodnění však, i přes zdánlivou složitost, zůstával stále jediným, který se používal. Důvodem byl výsledek výpočtu, že zajištění oplodnění tou „nejúspěšnější“ spermií ušetří energii vynaloženou na fyzickou likvidaci méně zdařilých nebo opožděně se vyvíjejících dětí.

Vše je řízeno programem, který pravidelně, podle demogra-fického plánu, vybírá ženy v optimálním věku a stavu. Vybraná žena dostane pokyn, aby se dostavila v určený čas do takzvaného červeného centra (nachází se na odlehlém místě, na hranicích mezi ženskou a mužskou částí každého sídelního útvaru, jako je D181155). V červeném centru se žena poprvé v životě setká s mužem – svým budoucím partnerem – kterého právě vybral počítač.

Před bezprostředním setkáním obou pohlaví probíhá instruktáž, která má za 180 minut dohnat totální absenci informací o lidské sexualitě. Po této přípravě stráví žena a muž společně, ve zcela uzavřeném prostoru, celých 48 hodin. Prostředí tohoto zvláštního apartmánu je – ve srovnání s běžným standardem – luxusní. Dostatek jídla, prostoru, světla i stálá teplota mají zabezpečit zdárný průběh procesu.

Celý tento mimořádný prožitek je spojen s významným úkonem – vypojením čipu v mozku ženy i muže. Je to opět důsledek výpočtu, jak nejrychleji donutit člověka ke spontánnímu jednání nutnému pro zdárný průběh oplodnění!

Odpojení čipu má ovšem pro vyvolený pár fatální důsledky. Jeho opětovná bezporuchová aktivace není totiž možná bez operačního zákroku, a něco tak nehospodárného se v Západní Unii neprovádí. Nechat volně pobíhat nekoordinovaného člověka taktéž nelze. Navíc vzpomínka na kontakt s druhým pohlavím by jistě působila destruktivně na další život a práci. Zbývá tedy jediné – fyzická likvidace. Z tohoto důvodu přicházejí do tajemného červeného centra splnit svoji biologickou povinnost ženy a muži na konci „produktivního“ období. Ženy minimálně ve věku 36 let. Muži, jakožto méně výkonní pracanti, někdy i o 10 let dříve. 29 let u mužů a 37 let u žen, to je průměrný věk dožití v západním světě.

Z těla ženy, pokud dojde k oplodnění, je těsně před smrtí vyjmuta zygota a vše další probíhá in vitro. Ostatky „privilegovaného“ páru končí svůj osud, bez výjimky, v plazmové peci.

1. červen roku 2100 byl právě pro Veru dnem povolání ke splnění „mateřské“ povinnosti.

U stanice metra pro ni byla místo obvyklé mixované zeleninové směsi v chlebové misce (kterých bylo tisíce v dlouhých stojanech přímo na nástupišti metra) již po dvacáté připravena „lepší“ snídaně ve snadno rozpoznatelné jasně červené přihrádce na začátku stojanu. Miska pro pravděpodobné budoucí „maminky“ (jiný obal než chlebová miska se nikdy nepoužíval pro žádný pokrm) obsahovala výživnou směs z masa mořských živočichů a byla obohacena mnoha vitamíny a minerály. Pojem chuti zde není na místě, neboť nikdy nikdo nic jiného než daný příděl „směsi“ nedostal. Vše nezbytné pro zahnání hladu a udržení zdraví bylo obsaženo v dokonale propočítaných krmných dávkách. Jedinou tekutinou, která byla všem k dispozici na mnoha místech, byla čistá voda.

Vera měla na konzumaci tohoto protekčního pokrmu pouhých 150 sekund (doba do příjezdu vlaku metra). Nebylo možné nestihnout. Nedalo se nedojíst a odhodit. I tohle bylo dálkově řízeno a koordinováno…

Namísto do svého pravidelného zaměstnání, v zařízení po-dobném škole pro dívky ve věku 11–13 let (což byl poslední stupeň „vzdělávání“ před nástupem do práce), zamířila Vera o několik stanic metra dále. Z konečné stanice pak musela ještě asi 4 kilometry pěšky, než dorazila do červeného centra (v jazyce RACIOBOTŮ označeném jen nic neříkající kombinací čísel a písmen).

Dostavila se do třetího patra, ke vchodu číslo 6. Vera vstoupila do první místnosti. Byla to nevelká tmavá komora vybavená jen jedním pohodlným křeslem, na kterém se Vera usadila. Těsně vedle, za zdí, byla podobná místnost, kde v tuhle chvíli již měl vyčkávat budoucí partner Very.

Další průběh řízeného procesu byl následující:
Po instruktážním filmu, trvajícím zhruba 3 hodiny, se otevřely dveře v protější stěně komory. Za nimi byla prostorná předsíň, ve které se žena a muž poprvé spatřili. Implantované řídicí čipy obou byly v této chvíli odpojeny a oba se tímto stali pro dálkové ovládací systémy RACIOBOTŮ zcela „neviditelní“!
Jediným úkolem ženy a muže v této předsíni bylo zadat na klávesnici před vstupem do další části bloku – vlastního apartmánu – číselné kódy (bylo to vždy jejich rodné číslo). Teprve pak mohli projít dál a věnovat se 48 hodin jen sami sobě ve velmi příjemném prostředí s dostatkem chutného jídla, pití a dokonce i teplé vody ke koupání. Dá se předpokládat, že se vše odehrávalo tak jak mělo, neboť děti stále vznikaly přesně podle plánu…

Před Verou se v potemnělé komoře náhle rozzářila velká obrazovka. Začala instruktáž.
Film začal jako by od konce, závěrečnou fází klasického porodu a několik minut trvajícím ohlušujícím křikem novorozeného chlapečka. Jelikož až do této chvíle nikdo z možných diváků neměl žádné zkušenosti ani žádné informace o rozmnožování ani o mužské části civilizace, byl tento moment určitě velmi intenzivně vnímán. Poté začal výklad, doprovázený tichou melodickou hudbou. Videozáznam znázorňoval dospívání chlapce a dívky a fyziologické podrobnosti pohlavního ustrojí. Pokračoval pak jasným důkazem toho, že vnější pohlavní orgány muže a ženy jsou stvořeny ke vzájemnému kontaktu. Další část filmu se soustředila na těla dospělých mužů (všichni byli bez vlasů a ochlupení, všichni s dokonalou atletickou postavou). Následoval schématický průběh erekce a potom počítačová animace pohlavního aktu nereálných postav.

Podstatná část videomateriálu byla věnována milostným dialogům a scénám z velmi starých erotických filmů (nikdo z možných návštěvníků červeného centra je pochopitelně nemohl nikdy předtím vidět), které se několikrát opakovaly. Bylo přece zapotřebí přimět vyvolené k napodobení takových scén…

Obrazovka zhasla. Nastal čas. Vera se zvedla z křesla a v tu chvíli pocítila bolest v přední části hlavy.
Její kontrolní čip byl nevratně odpojen.
Otevírajícími se kovovými dveřmi vstoupila do předsíně. Uvolněná a snad i připravená na záhadné věci, které viděla poprvé v životě. Staré lidské instinkty se zřejmě zcela nevytratily.
Čekala bez pohnutí asi minutu. Dveře za ní se zavřely. Čekala dalších několik minut.
Stále nic.

Vera zneklidněla.
V místnosti bylo naprosté ticho. Čekala již hodinu a stále nikdo nepřicházel. Všechny dveře zůstávaly zavřené…

To je záhada! Dokonalý systém organizace se dosud nikdy nespletl. Proto také nebyl na takovou eventualitu vůbec připraven. Vera s odpojeným čipem (a tedy bez další možnosti kontroly RACIOBOTŮ) zůstala uvězněná uprostřed červeného centra.
Její partner, který měl být již dávno vybrán a nyní v přesně stejnou dobu instruován ve vedlejší místnosti, se nedostavil, popřípadě, díky chybě počítače, byl „vybrán“ někdo, kdo vůbec neexistoval…

Pokračování příště...

Pokud byste si chtěli celou knihu přečíst hned, můžete si ji objednat zde